Posedlí (Ďáblové)

Recenze čtenářů

Dostojevského román se zabývá tématem nihilismu v předrevolučním Rusku a představuje složité postavy a hluboký psychologický příběh. Zatímco mnozí recenzenti chválili jeho literární brilantnost a aktuálnost, problémy s některými vydáními, zejména překlepy a vynechávky, vedly k frustraci čtenářů.

Román je považován za brilantní zkoumání lidské psychologie a společenských otázek se složitými postavami a významnými tématy. Mnozí čtenáři jej považovali za poutavý a podnětný, oceňovali Dostojevského vhled do lidské situace a politického klimatu Ruska 19. století.

Některá vydání, zejména bezplatná verze pro Kindle, obsahují četné překlepy a vynechávají důležité kapitoly, což snižuje čtivost. Pro některé čtenáře bylo obtížné sledovat děj, zejména kvůli rozvláčnému vyprávění a množství postav. Starší překlady jsou také kritizovány za zastaralost ve srovnání s moderními interpretacemi.

(na základě 46 hodnocení čtenářů)

Původní název:

The Possessed (The Devils)

Obsah knihy:

Když se pokouším popsat nedávné a podivné události v našem městě, donedávna zahaleném do neveselého tajemství, jsem nucen z nedostatku literárních schopností začít své vyprávění poněkud nazpět, tedy některými životopisnými údaji o tom talentovaném a vysoce ceněném pánovi, Stěpanu Trofimoviči Verhovenském. Věřím, že tyto podrobnosti poslouží alespoň jako úvod, zatímco můj plánovaný příběh bude následovat později.

Řeknu hned, že Stěpan Trofimovič mezi námi vždycky plnil zvláštní roli, takříkajíc roli pokrokového vlastence, a hrál ji s vášní - natolik, že opravdu věřím, že by bez ní nemohl existovat. Ne že bych ho stavěl na roveň herci v divadle, chraň bůh, protože si ho opravdu vážím. Možná to všechno byl důsledek zvyku, nebo spíš velkorysého sklonu, který měl od nejútlejšího věku, kdy se oddával příjemnému snění, v němž vystupoval jako pitoreskní veřejná postava.

S oblibou například miloval své postavení „pronásledovaného“ člověka a takříkajíc „vyhnance“. V těchto dvou slovech je jakýsi tradiční půvab, který ho jednou provždy okouzlil a postupně ho podle jeho vlastního mínění vynesl na vznešený piedestal, velmi uspokojující ješitnost.

V jedné anglické satiře zminulého století se Gulliver po návratu ze země Liliputánů, kde byli lidé vysocí jen tři nebo čtyři palce, tak navykl považovat se mezi nimi za obra, že když šel po londýnských ulicích, nemohl si pomoci a volal na kočáry a kolemjdoucí, aby si dávali pozor a uhnuli mu z cesty, protože se bál, že je rozdrtí, protože si představoval, že oni jsou malí a on je stále obr. Všichni se mu za to smáli a nadávali mu, a drsní kočí dokonce bičovali obra bičem.

Ale bylo to spravedlivé? Cožpak se nedá dělat podle zvyku? Zvyk přivedl Stěpana Trofimoviče téměř do stejné pozice, ale v nevinnější a neškodnější podobě, lze-li použít takové výrazy, neboť to byl vynikající člověk.