Lidská přirozenost a jednání: Úvod do sociální psychologie, John Dewey (1922)

Recenze čtenářů

Recenze vyzdvihují knihu Johna Deweyho „Lidská přirozenost a jednání“ jako hluboký a přístupný výzkum morální filozofie a sociálního chování. Čtenáři oceňují její hloubku a autorův novátorský přístup k etice, který uvažuje o lidské přirozenosti z pragmatického hlediska. Někteří však text považují za zdlouhavý a místy náročný, vyžadující pečlivé čtení.

⬤ Hluboký vhled do lidské přirozenosti a morálky
⬤ přístupný a srozumitelný
⬤ cenný pro opakované čtení
⬤ osvěžující pohled na etiku
⬤ propojuje filozofické myšlenky s praktickým lidským jednáním.

⬤ Zdlouhavé a může se opakovat
⬤ může být obtížné pochopit některé pojmy bez pečlivého čtení
⬤ někteří čtenáři poznamenávají, že vyžaduje úsilí, aby se plně zapojili do Deweyho originálního psaní.

(na základě 6 hodnocení čtenářů)

Původní název:

Human Nature And Conduct: An Introduction to Social Psychology, by John Dewey (1922)

Obsah knihy:

Lidská povaha a chování

John Dewey

⬤ "Dejte psovi špatné jméno a pověste ho." Lidská povaha byla psem profesionálních moralistů a důsledky odpovídají přísloví. Na lidskou přirozenost se pohlíželo s podezřením, s obavami, s kyselými pohledy, někdy s nadšením pro její možnosti, ale jen tehdy, když byly postaveny do kontrastu s její skutečností. Zdálo se, že je tak špatně disponovaná, že úkolem morálky bylo ji ořezat a omezit, že by bylo lepší, kdyby ji bylo možné nahradit něčím jiným. Předpokládalo se, že morálka by byla zcela zbytečná, kdyby nebylo vrozené slabosti, hraničící se zkažeností, lidské přirozenosti. Někteří autoři s geniálnějším pojetím přičítali současné očerňování teologům, kteří si mysleli, že znevažováním lidského uctí božské. Teologové nepochybně zaujali chmurnější pohled na člověka než pohané a sekularisté. Toto vysvětlení nás však daleko nedovede. Vždyť tito teologové jsou koneckonců sami lidé a byli by bez vlivu, kdyby na ně lidské publikum nějak nereagovalo. Morálka se z velké části zabývá ovládáním lidské přirozenosti. Když se pokoušíme cokoli ovládat, ostře si uvědomujeme, co se nám vzpírá. Moralisty tedy možná vedla k tomu, že lidskou přirozenost považovali za zlou právě její neochota podvolit se kontrole, její vzpurnost pod jhem.

Toto vysvětlení však vyvolává další otázku. Proč morálka stanovila pravidla tak cizí lidské přirozenosti? Cíle, na kterých trvala, předpisy, které zavedla, byly přece výplody lidské přirozenosti. Proč k nim tedy měla lidská přirozenost takový odpor? Navíc pravidla mohou být dodržována a ideály uskutečňovány pouze tehdy, když se odvolávají na něco v lidské přirozenosti a probouzejí v ní aktivní odezvu. Morální zásady, které se povyšují tím, že ponižují lidskou přirozenost, ve skutečnosti páchají sebevraždu. Nebo zapojují lidskou přirozenost do nekonečné občanské války a považují ji za beznadějnou změť protichůdných sil. Jsme tedy nuceniuvažovat o povaze a původu onoho ovládání lidské přirozenosti, jímž se morálka zabývá. A skutečnost, která se nám vnucuje, když tuto otázku nastolujeme, je existence tříd. Kontrola byla svěřena oligarchii. Lhostejnost k regulaci se rozrostla v mezeře, která odděluje ovládané od vládnoucích. Rodiče, kněží, náčelníci, sociální cenzoři dodávali cíle, cíle, které byly cizí těm, jimž byly vnucovány, mladým, laikům, obyčejným lidem několik málo lidí dávalo a spravovalo pravidla a masa se ucházejícím způsobem a s nechutí podřizovala. Každý ví, že hodné děti jsou ty, které dělají starším co nejméně potíží, a protože většina z nich způsobuje dost nepříjemností, musí být od přírody zlobivé.

Obecně platí, že dobří lidé byli ti, kteří dělali to, co se jim řeklo, a nedostatek horlivé podřízenosti je známkou něčeho špatného v jejich povaze.