Sac a liška: Dějiny a dědictví indiánského kmene, který byl násilně vystěhován ze Středozápadu do Oklahomy.

Recenze čtenářů

Aktuálně nejsou k dispozici žádné recenze čtenářů. Hodnocení je založeno na 8 hlasů.

Původní název:

The Sac and Fox: The History and Legacy of the Native American Tribe Forcibly Removed from the Midwest to Oklahoma

Obsah knihy:

*Obsahuje obrázky.

*Obsahuje bibliografii.

Málokomu je třeba v 21. století připomínat, jakou cenu měl evropský imperialismus a kolonizace na původní a domorodé kultury po celém světě. Stále kontroverznější pohled na "Kolumbův den", který je stále zastoupen ve vzpomínkovém kalendáři Spojených států, svědčí zcela jasně o nejednoznačném moderním pohledu na raná setkání Evropanů s původními obyvateli Ameriky. Otroctví, nemoci, přivlastňování půdy a zdrojů a rychlý rozpad domorodých společností, to vše jsou charakteristiky evropské globální expanze. Některé společnosti, zejména v Asii a Africe, se ukázaly být dostatečně odolné, aby evropský imperialismus přečkaly, ale jiné, především ty v Austrálii a Severní Americe, rozhodně ne.

Rozvoj Severní Ameriky jako řady britských kolonií před koncem 18. století probíhal bez jakékoli definitivní politiky vůči původním obyvatelům Ameriky, kteří byli tímto procesem ovlivněni, vysídleni a nezřídka i přemoženi. Naprostá většina původních obyvatel Ameriky žila v milosti ještě dlouho po vzniku kolonií a dopady začala pociťovat až po expanzi na západ. Stejně tak nikdy nemohlo dojít ke koordinované celokmenové jednotě, která by této sílící invazi čelila, protože původní obyvatelstvo země bylo různorodé, hovořilo přibližně 300 různými jazyky a tisíci regionálními dialekty a velmi často mezi sebou válčilo. Někteří viděli ve spolupráci s kolonizačními silami výhodu, jiní nikoli. Osudem těch prvních byla obvykle nějaká forma nerovné asimilace a těch druhých odsun nebo vyhlazení a často obojí.

Domorodci na východě, kteří byli početně mnohem silnější a odolnější vůči importu zhoubných nemocí, dokázali lépe překonat koloniální zkušenost a stát se nezávislým národem. Koloniální zkušenosti původních obyvatel Ameriky takové štěstí nepřinesly. Zatímco zavlečení různých epidemií neštovic, spalniček, záškrtu a mnoha dalších nemocí a četných přetrvávajících a nakažlivých chorob, jako je tuberkulóza a syfilis, postupně oslabovalo populaci, daleko větší politické a sociální trauma se odehrávalo v důsledku trvalého a nekončícího hladu po půdě.

Konec americké revoluce a Deklarace nezávislosti z roku 1776 nepřinesly žádnou zvláštní změnu v situaci domorodých kmenů ani změnu postojů na široké frontě. S připojením velkých územních akvizic od Francie a Mexika ke Spojeným státům se postoj bílých Američanů začal měnit směrem k "Manifest Destiny" a Bohem danému právu národa expandovat a obsadit každý kout kontinentu. Aby to bylo snazší, projevila federální vláda všeobecný zájem otevřít tato nová území pro osídlení bělochy.

Myšlenkou tedy bylo vytlačit indiány na západ od řeky Mississippi, kde bylo nekonečně mnoho prostoru a problém se mohl odložit na další generaci. Kdykoli a kdekoli selhala jednání o dosažení tohoto cíle, obvykle se objevila americká armáda. V roce 1830, za vlády prezidenta Andrewa Jacksona, přijal Kongres zákon o stěhování indiánů, který tyto nucené přesuny povoloval. Snad nejpamátnější a nejikoničtější epizodou tohoto období byla "Stezka slz", 20 let trvající exodus národů Cherokee, Muskogee, Seminole, Chickasaw, Choctaw, Ponca a Ho-Chunk-Winnebago přes Mississippi na nová území označená jako indiánská území. Během této tragické epizody zahynulo více než 4 000 mužů, žen a dětí. Jediným možným úspěchem, který si celá politika mohla připsat, bylo to, že poslala indiány jako předvoj na území, které mělo být později zpřístupněno bílým usedlíkům. Pro domorodé kmeny to byl začátek dlouhé noční můry.