Císařský boj o Nil: Dějiny konfliktu mezi Brity a Francouzi o kontrolu nad řekou Nil

Recenze čtenářů

Aktuálně nejsou k dispozici žádné recenze čtenářů. Hodnocení je založeno na 2 hlasů.

Původní název:

The Imperial Scramble for the Nile: The History of the Conflict Between the British and French for Control of the Nile River

Obsah knihy:

*Obsahuje obrázky.

*Obsahuje bibliografii pro další čtení.

"Ještě před zítřkem touto dobou získám šlechtický titul nebo Westminsterské opatství." - Admirál Horatio Nelson před bitvou na Nilu.

V roce 1798 dospěl Napoleon při prvním hodnocení francouzských námořních sil k závěru, že jeho námořnictvo nemůže doufat, že překoná sílu královského námořnictva, které bylo po staletí dominantní námořní silou, a tak byl nucen poohlédnout se jinde. Po měsících plánování Napoleon vypracoval plán útoku a dobytí Egypta, čímž by Britům znemožnil snadný přístup k jejich koloniím v Indii, a konečným cílem bylo spojit se se sultánem Tipúem v samotné Indii a porazit Brity v poli. V červnu toho roku Napoleon vyplul s admirálem Brueysem a 30 000 vojáky do Egypta. Egypt, který byl pomyslně součástí Osmanské říše, byl de facto slabým nezávislým režimem vedeným odtrženými mameluky. Francii nabízel pozemní cestu do Indie a šanci porazit Británii v její vlastní hře prostřednictvím ekonomického škrcení.

Napoleon to nemohl vědět, ale jeho tažení bylo počátkem 150 let imperialismu podél Nilu, kdy se Evropané snažili prozkoumat, ovládnout a kolonizovat řeku Nil. To je přivedlo do nejrůznějších konfliktů, nejen s původními domorodci, ale také mezi sebou navzájem, protože každá říše se snažila získat náskok před konkurencí.

Napoleonovo egyptské tažení selhalo ve všech svých cílech kromě získání znalostí. Britové zdaleka nezmařili britské ambice v Orientu, naopak v menší válce, kterou Napoleon vyvolal, zvítězili a byli to Britové, kdo ovládl Egypt na dalších 150 let.

I po ovládnutí Egypta Brity zůstávaly znalosti o Nilu, především o jeho prameni, kusé, a tak se po celém kontinentu vydávali na průzkum dobrodruzi různých národností. Také ostatní země se snažily na kontinentu uchytit, a to do té míry, že ke konci 19. století svolal německý kancléř Otto von Bismarck zmocněnce všech hlavních evropských mocností, aby se zabývali kolonizací Afriky tak, aby nedošlo k vyprovokování války. Tato událost, známá jako Berlínská konference v letech 1884-1885, podnítila fenomén, který se stal známým jako boj o Afriku. Konference stanovila dvě základní pravidla pro evropské ovládnutí Afriky. Prvním z nich bylo, že bez důkazů o praktické okupaci nebude uznána žádná anexe, a druhým, že praktická okupace bude považována za nezákonnou bez formální žádosti o ochranu, kterou jménem území vznesl jeho vůdce, žádosti, která musí být přenesena na papír v podobě právní smlouvy.

Tím začala horečná snaha evropských obchodních zájmů v podobě charterových společností proniknout do afrického vnitrozemí, získat tamní vůdce zbraněmi, cetkami a alkoholem, a poté, co získaly své značky nebo pečetě na falešných smlouvách, začít stanovovat hranice budoucích evropských afrických kolonií. Snadnost, s jakou se to podařilo, byla způsobena tím, že v té době bylo tradiční africké vedení nejednotné a lidé se právě vzpamatovávali ze staletého otřesu způsobeného obchodem s otroky. Uzurpovat si autoritu, zastrašit již tak rozvrácenou společnost a poštvat jednoho vůdce proti druhému byl tedy diplomatický úkol tak dětinsky jednoduchý, že se záležitost z větší části podařilo zabalit za méně než deset let.

I v této fázi se však země nadále přetahovaly o pozice v Africe mezi sebou, snažily se urvat další území a upevnit je. Boj jako takový pokračoval v horečném tempu až do vypuknutí první světové války. tato kniha je kronikou soupeření obou zemí o kontrolu nad strategickými částmi kontinentu.