Jugoslávie: Dějiny východoevropského národa od jeho založení po rozpad

Recenze čtenářů

Kniha je hodnocena různě, mnozí si pochvalují její informativnost a přehled složitých historických událostí, zejména pokud jde o jugoslávské války. Několik recenzentů však vyjadřuje silnou nespokojenost s historickými nepřesnostmi a kvalitou psaní.

⬤ Informativní a poučný přehled dějin
⬤ skvělý pro milovníky historie
⬤ poslouží jako rychlé osvěžení
⬤ dobře zpracovaný
⬤ dobrý úvod do přehlížených historických témat.

⬤ Obsahuje historické nepřesnosti a nedbalé psaní
⬤ špatně strukturovaná
⬤ přeskakuje bez dostatečného kontextu
⬤ některé detaily jsou zavádějící nebo fakticky nesprávné.

(na základě 9 hodnocení čtenářů)

Původní název:

Yugoslavia: The History of the Eastern European Nation from Its Founding to Its Breakup

Obsah knihy:

*Obsahuje obrázky.

*Obsahuje online zdroje a bibliografii pro další čtení.

Jugoslávie byla pravděpodobně jedním z nejneobvyklejších geopolitických útvarů 20. století. Jugoslávský stát nikdy v historickém smyslu neexistoval a vazby, které spojovaly národy, jež jej tvořily, byly přinejlepším chatrné. Ačkoli nominálně byli všichni "Slované", země byla směsicí jazyků, abeced, kultur, náboženství a tradic, což zajistilo, že její krátká existence byla plná rozkolů, konfliktů a šokujícího násilí. V jistém smyslu je poněkud překvapivé, že vydržela tak dlouho, jak vydržela.

Po první světové válce, kdy se změnily politické hranice Evropy a Blízkého východu, vzniklo Království Jugoslávie, původně známé jako Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, v jehož čele stál panovník. "První" Jugoslávie, potvrzená na Versailleské konferenci v roce 1919, byla mimořádně křehkým podnikem a mezi většinovými Srby a ostatními jugoslávskými národnostmi, zejména Chorvaty, panovalo téměř neustálé napětí. V důsledku toho bylo království zemí politických atentátů, podzemních teroristických organizací a etnické nevraživosti. V roce 1929 král Alexandr I. pozastavil demokracii a vládl jako diktátor až do roku 1934, kdy byl sám zavražděn.

Jugoslávské království bylo obzvláště zranitelné vůči silám, které na konci 30. let 20. století zachvátily zbytek Evropy, včetně fašismu a komunismu. Když v roce 1941 zaútočila vojska Osy, země rychle kapitulovala a byla nacisty a jejich spojenci rozparcelována. Vznikl samostatný chorvatský stát, v jehož čele stál Ante Pavelič, který se dopustil některých nejhorších válečných zločinů a porušování lidských práv. Balkánský region byl prakticky zbaven židovského obyvatelstva, obětí nacistického holocaustu.

Během své vlády dokázal Tito potlačit silné národní cítění různých skupin jugoslávského obyvatelstva, a to několika způsoby. Během studené války se mu podařilo úspěšně postavit proti sobě dva velmocenské rivaly, Spojené státy a Sovětský svaz, a tím si udržel značnou míru nezávislosti na obou, i když navíc dostával zahraniční pomoc, aby udržel svůj režim nad vodou. Po celou dobu byl vzdorovitý a jednou napsal legendární dopis Josifu Stalinovi, v němž sovětského diktátora varoval: "Josifu Stalinovi: Přestaňte posílat lidi, aby mě zabili Už jsme jich pět chytili, jednoho s bombou a dalšího s puškou... Jestli nepřestanete posílat zabijáky, pošlu do Moskvy jednoho velmi rychle pracujícího a dalšího už určitě nebudu muset posílat.".

V posledních letech trápily zemi vnitřní problémy a Tito několikrát změnil jugoslávskou ústavu. Při posledním pokusu v roce 1974 došlo k částečnému oddělení Kosova, které bylo pro srbský národní příběh klíčové, od zbytku Srbska. K nárůstu srbských nacionalistických nálad po Titově smrti vedla řada důvodů, ale Kosovo bylo ústředním aspektem. Jugoslávie potřebovala prozíravé a velkorysé vůdce, aby se vyhnula mezistátním sporům, ale žádní takoví nebyli k dispozici, nebo přinejmenším v 80. letech 20. století nebyli na mocenských pozicích. V Chorvatsku se do čela republiky dostal Franjo Tudjman - dlouholetý chorvatský nacionalista - a v polovině desetiletí se do popředí dostal Slobodan Miloševič, který se, přestože byl zřejmě kariérním komunistou, stavěl do pozice "obránce Srbů". Začal odstraňovat své rivaly a dosazovat do vedoucích pozic v Kosovu, Vojvodině a Černé Hoře své sympatizanty, čímž v podstatě získal většinový blok na federální úrovni.

V závislosti na zdroji se mnoho autorů zaměřuje na různé katalyzátory zániku Jugoslávie, ale Vesna Drapac možná situaci výstižně shrnul, když napsal, že ke konci státu "chyběl důvod k existenci".