Římská císařská krize: Dějiny římské říše ve 3. století po zavraždění Severa Alexandra

Recenze čtenářů

Aktuálně nejsou k dispozici žádné recenze čtenářů. Hodnocení je založeno na 2 hlasů.

Původní název:

Rome's Imperial Crisis: The History of the Roman Empire in the 3rd Century After Severus Alexander's Assassination

Obsah knihy:

*Obsahuje obrázky.

*Obsahuje online zdroje a bibliografii pro další čtení.

Padesát let po zavraždění Severa Alexandra 19. března 235 n. l. je akademiky obecně považováno za jeden z nejhorších bodů v dějinách Římské říše. To ostře kontrastuje s předchozími 150 lety, která zahrnovala vládu pěti dobrých císařů a byla všeobecně chválena jako jeden z vrcholů říše. Severus Alexandr byl posledním ze Severových císařů a následující krizová léta (235-285 n. l.) se vyznačovala sérií krátkých vlád, které obvykle končily násilnou smrtí vládnoucího císaře.

Zároveň v tomto období bylo císařství ze všech stran obklíčeno hrozivými silami. Římané čelili nově se vzmáhající Persii na východě a také významným silám germánských kmenů na Rýně a Gótů podél Dunaje. Různé konflikty měly vyústit v bezprecedentní smrt úřadujícího císaře v bitvě, k níž došlo v roce 251 v případě císaře Decia, a císař Valerián byl zajat v roce 260 n. l. Císař Valerián byl v roce 260 n. l. zajat.

Navzdory katastrofám měli Římané alespoň nějaké dobré zprávy. Aurelianovi i Probovi se podařilo získat zpět ztracená území a obnovit tak část prestiže Říma. Konečný zlom nastal s nástupem Diokleciána v roce 284 n. l.. Od tohoto okamžiku nastalo v říši období obnovy, ale než se dostala do této fáze, měla říše během těchto 50 let ne méně než 20 císařů, a to i s výjimkou dalších pěti galských "císařů", kteří se v letech 260-274 n. l. ustanovili nezávislými vládci.

Za Diokleciánovy vlády měly být zavedeny reformy, které měly dosáhnout kýženého konce císařské krize, a několik císařů před ním sice mělo schopnosti řídit reformní proces, ale moc armády a ochota využívat a zneužívat moc zajistily, že jen málo z nich mělo šanci se skutečně prosadit. Bylo to nejhorší období v dosavadních dějinách Římské říše, i když Římany nutilo vypořádat se s bojovnými cizími mocnostmi a problémy, které vznikaly v důsledku vzniku stále mocnějších a lidnatějších provincií.

Tlaky způsobené růstem populace v rámci říše i mimo ni byly důkladně prozkoumány, ale v poslední době se pozornost věnuje také problémům způsobeným změnou klimatu. Dříve se předpokládalo, že nárůst populace v dnešním Německu a dále na východ vytlačil na římské území nepřátelské skupiny, a nyní se má za to, že ve 2. století n. l. vedly změny klimatu k výraznému zvýšení hladiny moří, které způsobilo masivní záplavy a zničení úrody ve východní Evropě. To mohlo dát lidem podnět k migraci na jih a západ, a to právě v době, kdy se Řím soustředil na zadržování sásánovské Perské říše. Často se přehlíží, že perská říše byla v tomto období stejně velká jako římská a vojensky stejně rozvinutá, což vysvětluje potíže, které měl Řím ve vzájemných vztazích.

Římští vůdci mezi sebou soupeřili o moc a neustále vedli občanské války, slavné římské silnice chátraly, ekonomika byla ochromena, systém obchodu po celém kontinentu, který vzkvétal v předchozích letech, byl nahrazen základním výměnným systémem a mezinárodní obchod se omezil. Lidé se stále více obávali o svou osobní bezpečnost a v době císařské krize se stále více prosazovala tendence obětovat osobní svobody a práva výměnou za záruky bezpečnosti od bohatých vlastníků půdy. To vše předznamenalo vznik evropského feudálního systému a nevolnictví. Byly to zjevně bouřlivé časy a vzhledem k jejich nestálosti mnozí historici diskutují o tom, jak se Římské říši vůbec podařilo přežít v nějaké podobě, natož aby zůstala dostatečně pevná a umožnila Diokleciánovi obnovit pořádek.