Bitva u Sekigahary: Historie a dědictví bitvy, která sjednotila Japonsko pod vládou šógunátu Tokugawa.

Recenze čtenářů

Aktuálně nejsou k dispozici žádné recenze čtenářů. Hodnocení je založeno na 15 hlasů.

Původní název:

The Battle of Sekigahara: The History and Legacy of the Battle that Unified Japan under the Tokugawa Shogunate

Obsah knihy:

*Obsahuje obrázky.

*Obsahuje bibliografii pro další čtení.

21. října 1600 se na bitevním poli u města Sekigahara střetly dvě obrovské japonské armády čítající odhadem 200 000 vojáků po zuby ozbrojených meči, jari (kopími), šípy, mušketami a děly. Následoval urputný boj na život a na smrt, jehož výsledky určily běh japonských dějin na dalších 250 let.

Na bitevním poli stál vojevůdce Ieyasu Tokugawa, který toužil po panství nad celým ostrovem Japonsko, ale v cestě mu stál Ishida Mitsunari, vojevůdce ovládající rozsáhlé oblasti západního Japonska. Ieyasu se svými vojsky táhl z východu a vmanévroval do pozice u Sekigahary. Ieyasu spoléhal především na legendární japonské samuraje, ale navzdory všeobecnému přesvědčení byli samurajští válečníci té doby náruživými uživateli střelných zbraní a tato bitva neměla být výjimkou, protože obě armády se honosily mušketami a děly. Ieyasu byl v přesile, ale měl trumf: zrádce umístěné v nepřátelské armádě. Tito zrádní vojevůdci se uprostřed bitvy přidali k Ieyasuovi a zvrátili ji v jeho prospěch.

Když se Iejasu stal japonským šógunem (vojenským diktátorem), stál na počátku šógunátu Tokugawa, který přinesl celému Japonsku mír a stabilitu, i když jen díky ukončení neustálých občanských válek. Došlo k mnoha změnám, především ve schopnostech samurajů, japonské vládnoucí vojenské třídy, kteří již nebyli aktivními účastníky bojů. Místo toho byla většina těchto bojovníků bojovníky pouze podle jména a vládli jako privilegovaní úředníci. Více než dvě století sloužili šógunátu Tokugawa, vojenské vládě, která se snažila izolovat Japonsko od zbytku světa, a vojenská služba se stala výhradní doménou privilegované třídy bojovníků, která spojovala vojenství se složitou sítí společenského postavení a vazalství vůči feudálům.

Jako feudální vláda si šógunát Tokugawa rozdělil kontrolu nad státními doménami pod feudální pány známé jako daimyō.

. Přestože daimjové měli vysokou míru autonomie, byli schopni se rozhodnout, zda se jim bude daimjůō.

Byli zodpovědní šógunovi za "udržování ozbrojených sil, ochranu pobřeží a přítomnost u šóguna v určených časech". Udržování těchto funkcí vyžadovalo velkou podporu celé společnosti, včetně obchodníků, rolníků a řemeslníků, ale tento systém vojenské správy zajišťoval, že společenské postavení bojovníků bylo povýšeno na vysoce prestižní. Samurajové tak měli prakticky monopol nejen na vojenské pozice, ale také na správní funkce na centrální i regionální úrovni, a jako symbol svého postavení směli samurajové jako jediná třída nosit na veřejnosti zbraně - dlouhý a krátký meč.

Blažená izolace se změnila s příchodem amerického komodora Matthewa Perryho v roce 1853. Šógunát Tokugawa si v úžasu nad americkými zbraněmi a loděmi rychle uvědomil, že pro přežití musí vyvinout a modernizovat svou armádu, a na Japonsko se snesla doba rychlých změn. Jak se však ukázalo, šógunát neměl šanci modernizovat národ, protože restaurace Meidži nahradila šógunát novou dynastií a během pouhých 30 let se šógunát Tokugawa a jeho samurajská kasta staly přežitkem minulosti.

Bitva u Sekigahary: Tokugawský šógunát: Historie a dědictví bitvy, která sjednotila Japonsko, popisuje události, které vedly k jednomu z nejdůležitějších konfliktů v japonských dějinách. Spolu s obrázky zachycujícími důležité osoby, místa a události se dozvíte o bitvě u Sekigahary jako nikdy předtím.