Kolonizace a dekolonizace Afriky: Historie a dědictví evropského imperialismu na africkém kontinentu

Recenze čtenářů

Aktuálně nejsou k dispozici žádné recenze čtenářů. Hodnocení je založeno na 4 hlasů.

Původní název:

The Colonization and Decolonization of Africa: The History and Legacy of European Imperialism across the African Continent

Obsah knihy:

*Obsahuje obrázky.

*Obsahuje bibliografii pro další čtení.

Moderní dějiny Afriky byly až donedávna psány jménem domorodých ras bílým mužem, který násilně vstoupil na kontinent během obzvláště pyšné a dynamické fáze evropských dějin. V roce 1884 svolal německý kancléř princ Otto von Bismark zmocněnce všech hlavních evropských mocností, aby se zabývali kolonizací Afriky tak, aby nedošlo k vyprovokování války. Tato událost - známá jako Berlínská konference v letech 1884-1885 - podnítila fenomén, který vešel ve známost jako boj o Afriku. Konference stanovila dvě základní pravidla pro evropské ovládnutí Afriky. Prvním z nich bylo, že bez důkazů o praktické okupaci nebude uznána žádná anexe, a druhým, že praktická okupace bude považována za nezákonnou bez formální žádosti o ochranu, kterou jménem území vznesl jeho vůdce, žádosti, která musí být přenesena na papír v podobě právní smlouvy.

Tím začala horečná snaha evropských obchodních zájmů v podobě charterových společností proniknout do afrického vnitrozemí, získat tamní vůdce zbraněmi, cetkami a alkoholem, a poté, co získaly své značky nebo pečetě na falešných smlouvách, začít stanovovat hranice budoucích evropských afrických kolonií. Snadnost, s jakou se to podařilo, byla způsobena tím, že v té době bylo tradiční africké vedení nejednotné a lidé se právě vzpamatovávali ze staletého otřesu způsobeného obchodem s otroky. Uzurpovat si autoritu, zastrašit již tak rozvrácenou společnost a poštvat jednoho vůdce proti druhému byl tedy diplomatický úkol tak dětinsky jednoduchý, že se záležitost z větší části podařilo zabalit za méně než deset let.

Během druhé světové války si prezident Roosevelt představoval poválečný svět zcela jinak než jeho britský protějšek Winston Churchill. Když se s Churchillem setkal na takzvané atlantické konferenci, Churchillovy prosby o poskytnutí americké posádky a pomoci byly přijaty, ale pouze za jasných podmínek. Pokud by Spojené státy měly přijít na pomoc Británii, bylo by to za účelem porážky Němců a Japonců, a ne na podporu neúnosných institucí impéria. Británie a potažmo Francie a Portugalsko, jediní zbývající velcí evropští podílníci na cizím impériu, by se musely zavázat k dekolonizaci jako základnímu předpokladu podstatné americké pomoci.

Britové však nebyli jedinou evropskou mocností, která si tohoto vývoje všimla. Také Francouzi byli významnou imperiální mocností, která mohla na takové monumentální změně hodně ztratit, ale jejich pohled na globální šachovnici byl poněkud odlišný. Francie se nacházela pod německou okupací a jménem francouzského národa podepsal maršál Philippe P tain příměří, čímž začala éra vichistické Francie. V Londýně mezitím ohnivý francouzský generál Charles de Gaulle nabádal k pokračování odporu a věřil, že francouzská pevnina je jen malou součástí obrazu. Francie byla mnohem víc než jen Francie. De Gaulle založil ve Velké Británii hnutí Svobodných Francouzů, založené na loajalitě a trvalé kontrole většiny jejích zámořských území Svobodnými Francouzi. Hnutí Svobodných Francouzů a Svobodná francouzská armáda se opíraly o frankofonní Afriku. Sága hnutí Svobodných Francouzů ovlivní válku v severní Africe i v Evropě, ale především poslouží k radikálnímu přehodnocení pohledu Francie na sebe samu a jejího vztahu k zámořským územím. A co je nejdůležitější, udávala by tón stylu dekolonizace, který by byl velmi odlišný od britského.

Tato kniha zkoumá bouřlivou historii imperialismu v Africe a jeho důsledky.