Internování Američanů japonského a německého původu za druhé světové války: Historie a dědictví nejkontroverznějšího opatření federální vlády, které se týkalo

Recenze čtenářů

Aktuálně nejsou k dispozici žádné recenze čtenářů. Hodnocení je založeno na 3 hlasů.

Původní název:

The Internment of Japanese-Americans and German-Americans during World War II: The History and Legacy of the Federal Government's Most Controversial W

Obsah knihy:

*Obsahuje obrázky.

*Obsahuje bibliografii pro další čtení.

Internace Američanů japonského původu po útoku na Pearl Harbor je po otroctví druhou nejtragičtější a nejžalostnější kapitolou americké historie. Zatímco nucené přemístění a internace japonských Američanů žijících na západním pobřeží během druhé světové války jsou všeobecně známé - dokonce se jim dostalo omluvy a odškodnění od americké vlády -, není už tak známé, že v letech 1941 až 1948 bylo v táborech rozesetých po celých Spojených státech násilně internováno také přibližně 10 000 Američanů německého původu. Někteří uprchlíci, kteří uprchli z Německa ve snaze uniknout nacistickému pronásledování, byli shromážděni, internováni a později využiti v programu výměny vězňů mezi vládami Spojených států a Německa. Americká vláda také vynaložila velké úsilí na zajištění Němců žijících na území Latinské Ameriky, o nichž se domnívala, že představují hmatatelnou hrozbu, pokud překročí jižní hranici Ameriky.

Navzdory převaze důkazů, které potvrzují, že k těmto událostem došlo, je vláda Spojených států po desetiletí vytrvale popírala. Veřejnost o těchto zvěrstvech většinou nevěděla a nenašla se téměř žádná historická zmínka o nich. Winkler například mylně tvrdil, že "Američané německé národnosti, s nimiž jejich spoluobčané za první světové války zacházeli špatně, byli nyní plněji asimilováni do amerického života a byli z velké části ponecháni na pokoji.".

Právním precedentem pro internaci nepřátelských cizinců v době války byl zákon o nepřátelích z roku 1798. Tento právní předpis umožňoval federální vládě zadržovat nepřátelské cizince nebo "cizince nepřátelského původu" po vyhlášení války nebo při hmatatelné hrozbě invaze. Na pokyn prezidenta Franklina D. Roosevelta zahájil J. Edgar Hoover v roce 1939 "tajný pětiletý plán na sestavení seznamu všech osob, které podle jeho názoru představují bezpečnostní riziko pro Spojené státy". Roosevelt si byl velmi dobře vědom hysterie a paranoie veřejnosti ohledně cizinců nepřátelského původu během první světové války a snažil se postupovat jinak, když se blížila další potenciální válka. Později téhož roku Hoover oznámil Kongresu, že již sledoval více než 10 000 000 osob a shromáždil dostatek údajů, aby mohl tyto osoby vystopovat a v případě potřeby zatknout.

Ačkoli určité obavy o bezpečnost byly nepochybně oprávněné, federální vláda se v zájmu minimalizace pravděpodobnosti opakování historie snažila zdržet etnicky orientované propagandy. Roosevelt nechtěl vystavit americký lid další éře lynčování a rozsáhlého pronásledování a oklikou řečeno, preventivní registrace a případná internace mohly být jedním ze způsobů, jak tomu předejít. Během první světové války vedly protiněmecké nálady k faktickému vyhlazení kultury celého národa, nemluvě o ztrátách na životech těch, kteří měli etnické vazby na nepřítele a projevili sebemenší náznak antipatriotismu. O internaci se pokoušeli už během první světové války, ale v mnohem menším měřítku, než si Roosevelt představoval. Rooseveltova administrativa tak paradoxně aktivně porušovala občanská práva osob s nepřátelským cizineckým původem, aby zabránila tomu, že podobná hysterie zachvátí národ podruhé, a nakonec se úřadům nepodařilo prokázat, že někteří zadržení skutečně představovali riziko pro národní bezpečnost.

Internování Američanů japonského a německého původu během druhé světové války: Historie a dědictví nejkontroverznější válečné politiky federální vlády zkoumá jednu z nejtemnějších kapitol americké historie. Spolu s fotografiemi důležitých osob, míst a událostí se dozvíte o rozhodnutí o internaci Japonců a Němců z Ameriky jako nikdy předtím.