Zpověď

Recenze čtenářů

Recenze Tolstého „Vyznání“ vyzdvihují hluboké zkoumání víry, smyslu a lidského údělu. Čtenáři oceňují Tolstého upřímnost a relativní zápas s existenciálními otázkami, stejně jako emocionální tíhu jeho duchovní cesty. Mnohé recenze však kritizují kvalitu překladu a redakce a upozorňují na četné typografické chyby, které snižují čtenářský zážitek.

Mnozí čtenáři považují Tolstého postřehy o víře, existenci a lidské zkušenosti za hluboce dojemné a poučné. Kniha je popisována jako poutavá, podnětná a schopná rezonovat s moderními čtenáři. Dobře je přijímána také Tolstého syrová upřímnost a vztahovost jeho zápasů s vírou.

Značná část recenzentů vyjadřuje zklamání z překladu a redakční úpravy knihy a uvádí časté tiskové chyby a nízkou kvalitu. Někteří se domnívají, že vydání postrádá náležité kontextové poznámky a úvod, který by umožnil lépe docenit Tolstého dílo. Objevují se zmínky o nedůslednosti v jeho argumentaci a přání lepší struktury a přehlednosti podání.

(na základě 97 hodnocení čtenářů)

Původní název:

A Confession

Obsah knihy:

Vyznání aneb Má zpověď je krátké dílo uznávaného ruského spisovatele Lva Nikolajeviče Tolstého na téma melancholie, filozofie a náboženství. Bylo napsáno v letech 1879 až 1880, kdy bylo Tolstému kolem padesáti let.

Kniha je stručným autobiografickým příběhem autorova boje s existenciální krizí středního věku. Popisuje jeho hledání odpovědi na konečnou filozofickou otázku: „Jestliže Bůh neexistuje, protože smrt je nevyhnutelná, jaký je smysl života?“. Bez odpovědi na ni se pro něj život stal „nemožným“.

Příběh začíná východní pohádkou o drakovi ve studni. Muž je zahnán šelmou do studny, na jejímž dně je drak. Muž se drží větve, kterou okusují dvě myši (jedna černá, druhá bílá, představující noc a den a neúprosný běh času). Muž je schopen olíznout dvě kapky medu (představující Tolstého lásku k rodině a psaní), ale protože smrt je nevyhnutelná, med už mu sladký nepřipadá.

Tolstoj dále popisuje čtyři možné postoje k tomuto dilematu. Prvním je nevědomost. Pokud si člověk neuvědomuje, že se blíží smrt, život se stává snesitelným. Problémem pro něj osobně je, že on sám není nevědomý. Jakmile si uvědomí realitu smrti, není cesty zpět.

Druhou možností je to, co Tolstoj označuje jako epikureismus. S plným vědomím toho, že život je pomíjivý, si člověk může užívat času, který má. Tolstého problém je v podstatě morální. Tvrdí, že epikureismus může dobře a dobře fungovat pro menšinu lidí, kteří si mohou dovolit žít „dobrý život“, ale člověk by musel být morálně prázdný, aby dokázal ignorovat skutečnost, že naprostá většina lidí nemá přístup k bohatství potřebnému k takovému životu.

Tolstoj dále uvádí, že intelektuálně nejpoctivější reakcí na situaci by byla sebevražda. Tváří v tvář nevyhnutelnosti smrti a za předpokladu, že Bůh neexistuje, proč čekat? Proč předstírat, že toto slzavé údolí má nějaký význam, když je možné jít rovnou na věc? Sám za sebe však Tolstoj píše, že je „příliš zbabělý“ na to, aby tuto „logicky nejdůslednější“ odpověď dotáhl do konce.