Opory psychoanalýzy

Recenze čtenářů

Aktuálně nejsou k dispozici žádné recenze čtenářů. Hodnocení je založeno na 8 hlasů.

Původní název:

Resistances of Psychoanalysis

Obsah knihy:

Ve třech esejích, které tvoří tuto podnětnou a často překvapivou knihu, Jacques Derrida polemizuje s představou, že základní myšlenky psychoanalýzy byly důkladně zpracovány, vyargumentovány a osvojeny. Přetrvávající zájem o psychoanalýzu je zde zkoumán v různých odporech vůči analýze - chápaných nejen jako jev teoreticky zakotvený v jádru psychoanalýzy, ale jako odpor psychoanalýzy vůči ní samé, jako nepoddajnost vůči analýze, která má co do činění se strukturou analýzy samotné.

Derrida nejenže ukazuje, jak lze dnes obnovit zájem o psychoanalýzu a psychoanalytické psaní, ale tyto eseje mu dávají příležitost znovu se vrátit k tématu, s nímž se poprvé setkal (v eseji o Freudovi) v roce 1966, a přehodnotit ho. Slouží také k objasnění Derridova myšlení o tématech esejů - Freudovi, Lacanovi a Foucaultovi - myšlení, které bylo, zejména pokud jde o poslední dva jmenované, značně zkresleno a nepochopeno.

První esej, věnovaná Freudovi, je exkurzem do podrobného čtení Freudových textů jako filozofické reflexe. Pomocí jemných distinkcí, které Derrida v tomto analytickém čtení provádí, zejména v případě Výkladu snů, otevírá oblast analýzy novým a nepředvídatelným formám - například setkání s interdikcí (kdy je další postup v analýze zakázán strukturální hranicí).

Po eseji, který by se dal nazvat Derridovým návratem k Freudovi, následuje esej věnovaný Lacanovi, postavě, pro niž byla tato fráze něčím jako sloganem. V tomto a následujícím eseji o Foucaultovi se Derrida znovu setkává se dvěma mysliteli, jimž již dříve věnoval významné eseje, které urychlily bouřlivé diskuse a četné rozpory v intelektuálním prostředí ovlivněném jejich spisy. V tomto eseji, který obratně začleňuje pojem odporu do širších otázek, se Derrida v podstatě ptá: Jaký je původ a povaha textu, který konstituuje lacanovskou psychoanalýzu, s ohledem na jeho existenci jako archivu, jako učení, jako seminářů, přepisů, citací apod.

Třetí Derridův esej lze nazvat nejen kritikou, ale i oceněním Foucaultova díla: oceněním nejen v psychologickém a rétorickém smyslu, ale také v tom smyslu, že povznáší Foucaultovo myšlení tím, že mu vrací rozsahy a nuance, které ztratilo v důsledku redukce čtenářů, jeho vlastních textů a jejich formulačního balení.