Aporie

Recenze čtenářů

Recenze zdůrazňují Derridovo zkoumání pojmu smrti optikou aporie a zdůrazňují složitost definice smrti a její důsledky pro pochopení lidské existence. Kniha vybízí čtenáře k hlubokému zamyšlení nad smrtí jako hranicí i přechodem, přičemž se opírá o filosofické rámce Heideggera a Aristotela. Naznačuje, že smrt není pouhým konečným bodem, ale zásadním aspektem bytí-možnosti lidské existence (Dasein).

Kniha podněcuje k zamyšlení a vybízí k hlubokému filozofickému zkoumání. Úspěšně spojuje pojmy různých filozofů, zejména Derridy a Heideggera, a poskytuje tak diferencované chápání smrti. Pro mnoho čtenářů je obzvláště zajímavé a cenné k zamyšlení zkoumání aporie ve vztahu ke smrti.

Někteří čtenáři mohou považovat filosofické koncepty za hutné a složité, vyžadující pečlivé studium a případně i předchozí znalosti odkazovaných myslitelů. Text může být náročný pro ty, kdo nejsou obeznámeni s existenciálním a poststrukturalistickým myšlením.

(na základě 2 hodnocení čtenářů)

Původní název:

Aporias

Obsah knihy:

"Moje smrt - je to možné? "To je otázka, kterou si klade, zkoumá a analyzuje Jacques Derrida ve své nové knize. "Je moje smrt možná? "Jak této otázce rozumět? Jak a kým může být položena, může být citována, může být vhodnou otázkou a může být položena ve vhodném okamžiku, v okamžiku "mé smrti"? Jednou z aporetických zkušeností, jichž se tento zásadní esej dotýká, je nemožná, a přesto nevyhnutelná zkušenost, že "moje smrt" nikdy nemůže podléhat zkušenosti, která by byla náležitě moje, kterou bych mohl mít a kterou bych mohl vysvětlit, a přesto že mi zároveň není nic bližšího a náležitěji mého než "moje smrt".

Tato kniha nese zvláštní význam, protože se v ní Derrida zaměřuje na problém, z něhož vychází celé jeho dosavadní dílo. V posledních třiceti letech se Derrida opakovaně, v různých souvislostech a různými způsoby, dotýká otázky aporie. Derrida zde vytyčuje novou hranici, na níž se od nynějška musí odehrávat debata s jeho dílem: debata o aporii mezi singularitou a obecností, o národní, jazykové a kulturní specifičnosti zkušenosti a nadnárodním, nadkulturním zákonu, který tuto specifičnost zkušenosti chrání, a o nutnosti pokračovat v práci v tradici kritiky a ideje kritiky, ale zároveň o odpovídající nutnosti ji překračovat, aniž bychom ji ohrozili; o aporetické povinnosti hostit cizince a cizí, a přesto ho, ji nebo ji respektovat jako cizí.

Cizinec či cizinec byl vždy považován za figuru smrti a smrt za figuru cizího. Jak se s touto figurou zacházelo v analytice smrti v Heideggerově Bytí v čase, zkoumá Derrida v analytickém tour de force, které nezklame a nastaví nová měřítka pro diskusi o Heideggerovi a pro zacházení s filosofickými texty, s jejich limity a aporiemi.

Podrobné pojednání o teoretických předpokladech nedávných kulturních dějin smrti (např. Beran) a psychologických teorií smrti (včetně Freudovy) rozšiřuje záběr Derridova zkoumání a naznačuje dopad aporie "mé smrti" na jakoukoli možnou teorii.