Papežský omyl?: Obhajoba papežů, o nichž se říká, že se mýlili ve víře

Recenze čtenářů

Knihu lze vřele doporučit zájemcům o dějiny papežství, zejména z katolického pohledu. Přestože je chválena za dobře napsaný obsah a historické poznatky, někteří kritici poukazují na zaujatost a moderní interpretace, které mohou historické vyprávění podbarvovat.

⬤ Dobře napsaná a srozumitelná
⬤ poskytuje fascinující historický popis papežství
⬤ doporučujeme jako cenný zdroj pro osobní knihovny a výzkum.

Obsahuje potvrzující zkreslení a moderní polemické odbočky, které mohou zkreslovat historické vyprávění; nemusí poskytovat nezaujatý pohled, což by mohlo být pro čtenáře hledající objektivnější analýzu frustrující.

(na základě 4 hodnocení čtenářů)

Původní název:

Papal Error?: A Defense of Popes Said to Have Erred in Faith

Obsah knihy:

Toto malé dílo je výňatkem z Bellarminova rozsáhlejšího pojednání O římském papeži, kniha 4, které následuje po tvrzení toho, co se již v té době všeobecně učilo, ale nebylo zcela pochopeno ani dekretováno slavnostním magisteriem církve, že totiž papež je neomylný ve svém učení o víře a mravech, když učí celou církev. Tyto kapitoly, které jsou 8-14 tohoto díla, pak následují, aby toto tvrzení historicky ověřily a prokázaly, přičemž předkládá vyviňující důkazy proti tvrzení, že 40 papežů se ve věcech víry těžce mýlilo.

Stejně jako v případě samotného učení o papežské neomylnosti se svatý Robert Bellarmine nesnaží prokázat bezúhonnost papežů, spíše to, že ve věcech víry, kde jsou papežové skutečně autoritativní, se nemýlili. Některé zde pojednávané záležitosti jsou námitkou některých protestantů, jiné dokonce katolíků, kteří jsou zmateni z nařízení nebo chování některých papežů. Tyto kapitoly posloužily jako předloha na I.

vatikánském koncilu otcům tohoto koncilu, aby tyto případy dále zkoumali a ujistili se o hranicích a povaze papežské autority. Bellarmine tedy předkládá čtyři základní teze; dvěma z nich musí katolíci věřit s božskou vírou podle pozdějšího dekretu I.

vatikánského koncilu (který byl pro věřící v Bellarminově době neméně závazný, ačkoli tehdy byl univerzálním učením všech teologů), totiž že papež je neomylný, když posuzuje záležitosti víry a mravů a definuje je jako věci, kterým musí věřit všichni věřící. Toto konkrétní rozlišení je důležité, neboť papež mimo tuto velmi úzkou kategorii nepožívá neomylnosti, a tak v soukromých dopisech, soukromém učení, svých činech, chování atd. mohou papežové dávat pohoršení, mohou dávat názory, které jsou ve skutečnosti falešné, ale nemohou učit celou církev a zavazovat ji k víře v bludy.

Citujme samotného Bellarmina: "Až do této chvíle totiž žádný papež nebyl heretikem, nebo rozhodně nelze dokázat, že by některý z nich byl heretikem; proto je to znamení, že něco takového nemůže být." (O římském papeži, kniha 4, kap. 6. ) V tomto traktátu se Bellarmine snaží ukázat, že tomu tak skutečně je.