Původní název:
Aleksei Stepanovich Khomyakov
Obsah knihy:
1. překlad z ruštiny: "Alexej Stěpanovič Chomjakov" je pronikavá kniha z pera významného ruského náboženského filozofa Nikolaje Berďajeva (1874-1948) z roku 1912. Pod zorným úhlem "Chomjakov a my" se kniha podrobně a s rozsáhlými citacemi zabývá detaily Chomjakovova života a myšlení. Kniha přináší řadu ironií. A. S. Chomjakov byl ústřední intelektuální postavou v rámci proudu klasického slavjanofilství, který je pro studenty ruského myšlení obvykle glosován jako konzervativní obhajoba zaostalosti starého ruského životního stylu.
Chomjakovův pohled na Evropu jako na "zemi svatých divů" však tuto pomluvu vyvrací. Je to spíše Evropa, která se má hluboce angažovat v souladu s ruskou národní psychikou, a ne pouze papouškovat Západ. Chomjakov tak přepracoval Hegela a Schellinga do filozofie "konkrétního idealismu" založené na "integrální celistvosti života". Slavjanofilové podporovali ruskou samovládu, ale Chomjakov byl carskými funkcionáři považován za "nebezpečného člověka". Autokracii založil Chomjakov na historické události, kdy si ruský lid pokojně a ve shodě zvolil Michaila Romanova a jeho potomky, aby "převzali břímě vlády". V tom byla "jedovatá pilulka". Chomjakov byl horlivým stoupencem pravoslavné církve, ale jeho teologické spisy nesměly být vydávány a musely být tištěny v zahraničí, ve francouzštině. Svoboda, autentická svoboda byla základním principem slavjanofilského konzervatismu, což je činilo neslučitelnými pro zaměstnávání byrokracií, kterou nesnášeli. Na rozdíl od pozdějších levicových narodniků (populistů), které tížil pocit viny a odcizení od "národa/lidu", se slavjanofilové cítili být zajedno s "lidem". Ústředním motivem slavjanofilského myšlení byla pravoslavná církev.
Vnitřní podstatu církve viděl Chomjakov v "lásce a svobodě". Proti papežským nárokům postavil koncept sobornosti, vizi pravého katolictví založeného na společenství, které není založeno na síle a slepé poslušnosti, ale na autentické lásce a svobodě, jakými musí být každé skutečné společenství. Chomjakov rozeznával v dějinách dva odlišné a protichůdné tvůrčí typy. Kušitský typ vytváří masivní díla z němého kamene, ve zpředmětněné a odosobněné materialitě, a ke skutečnosti se vztahuje ve fetišistickém magickém postoji. Íránský (zoroastriánský perský) typ je jiný, odráží vnitřní svobodu a tekutou plasticitu života v lidském slově a vědomí "osoby" a nejvíce se projevuje v judaismu a v křesťanství. Berďajev kritizuje Chomjakova v různých bodech: spoléhání na statický a zastaralý životní styl, jejich apokalyptickou hluchotu k imperativu "Přijď království tvé" modlitby "Otče náš", necitlivost k mystické dynamice svátostí a mystiky vůbec a slepé nepřátelství k náboženskému dědictví římského katolicismu a románských národů, kromě otázky papežství. V Berďajevovi však silně rezonují jeho již existující základní motivy osoby, svobody, tvořivosti, ducha, které jsou v zárodečné podobě patrné i v myšlení Chomjakovově. To vše činí z Chomjakova revolucionáře ducha v konzervativním hávu.
Zvláštní paradox, docela ironický V duchu se tu ozývá i slavný výrok svatého Alexandra Něvského: "Ne v moci je Bůh, ale v pravdě." V českém překladu poprvé vychází Berďajevova kniha "Alexej Stěpanovič Chomjakov" z roku 1912. Představuje další dosud nedostupné dílo v rámci naší pokračující řady snah o překlady základních textů ruské náboženské filosofie pod hlavičkou "frsj Publications".
