Dny ubíhaly a Angelova pomsta stále hořela.
Scrope se nikdy nesetkal se svým osudem na krátké odbočce jedné ze soumračných římských ulic, kterou přicházel přesně každý večer v jedenáct hodin. Přemýšlel jsem, jestli náš zádumčivý přítel už vyčerpal zlověstnou sílu povahy, která byla zformována k lenivé spokojenosti.
Doufal jsem, že ano, ale mýlil jsem se. Jednou odpoledne jsme se šli projít, ----dámy, Scrope a já, ----v půvabné vile Borghese, a abychom unikli chřestění módního světa a jeho rozptýlení, zatoulali jsme se do nefrekventovaného kouta, kde stará plesnivá zeď, štíhlé černé cypřiše a nepokosená tráva vytvářely pod nádhernou římskou oblohou ten nejharmoničtější obraz.
