Pygmalion

Recenze čtenářů

Recenze Pygmalionu zdůrazňují jeho hodnotu jako klasické hry a jeho odlišnost od muzikálové adaptace My Fair Lady. Čtenáři oceňují hloubku Shawova společenského komentáře a zkoumání postav, zejména cesty Elizy. Přestože mnozí považují hru za příjemnou a pronikavou, kritizují její zastaralost, vztahovost postav a problémy s kvalitou některých vydání.

⬤ Obsahuje původní text a významné historické souvislosti v předmluvě.
⬤ Ve srovnání s My Fair Lady nabízí realističtější a hlubší zkoumání témat.
⬤ Poutavý scénář s vtipnými dialogy a společenskými komentáři.
⬤ Krátký a snadno čitelný, takže je vhodný pro rychlé čtení nebo vzdělávací účely.
⬤ Vynikající pro pochopení myšlení na počátku 20. století.
⬤ Mnoho čtenářů považuje postavu Elizy Doolittlové za posilující.

⬤ Postavy jsou vnímány jako méně sympatické nebo vztahovačné.
⬤ Některá vydání trpí špatným formátováním a chybějícím obsahem, což brání čtenářskému zážitku.
⬤ Dialogy mohou některým čtenářům připadat zastaralé nebo roztříštěné.
⬤ Vykreslení Elizy může být frustrující, zejména v kontextu s Higginsem.
⬤ Někteří recenzenti považují hru za méně poutavou než muzikálovou adaptaci.

(na základě 413 hodnocení čtenářů)

Obsah knihy:

Pygmalion je hra George Bernarda Shawa, pojmenovaná podle řecké mytologické postavy. Premiéru měla 16. října 1913 v divadle Hofburg ve Vídni a poprvé byla v angličtině uvedena na jevišti pro veřejnost v roce 1913. Její anglickojazyčná premiéra se uskutečnila v dubnu 1914 v Her Majesty's Theatre ve West Endu a v hlavních rolích se představili Herbert Beerbohm Tree jako profesor fonetiky Henry Higgins a paní Patrick Campbellová v roli kokrhající květinářky Elizy Doolittlové.

Ve starořecké mytologii se Pygmalion zamiloval do jedné ze svých soch, která pak ožila. Obecná myšlenka tohoto mýtu byla oblíbeným námětem pro britské dramatiky viktoriánské éry, včetně jednoho ze Shawových inspirátorů, W. S. Gilberta, který na základě příběhu napsal úspěšnou hru Pygmalion a Galatea, jež byla poprvé uvedena v roce 1871. Shaw znal také muzikál Adonis a burleskní verzi Galatea aneb Pygmalion naruby. Shawova hra se dočkala mnoha adaptací, především filmu Pygmalion z roku 1938, muzikálu My Fair Lady z roku 1956 a jeho filmové verze z roku 1964.

Shaw se zmínil, že postava profesora Henryho Higginse byla inspirována několika britskými profesory fonetiky: Alexander Melville Bell, Alexander J. Ellis, Tito Pagliardini, ale především mrzoutský Henry Sweet. (wikipedia.org)