Na hraně ironie: Modernismus ve stínu habsburské říše

Recenze čtenářů

Kniha EDGE OF IRONY od Marjorie Perloffové zkoumá pojem „austromodernismus“ prostřednictvím esejů o šesti významných spisovatelích Rakouska-Uherska. Přestože kniha předkládá zasvěcené podrobné čtení představených autorů, někteří čtenáři shledali zastřešující definici austromodernismu jako nejasnou. Kniha vyzdvihuje témata ironie, kulturní složitosti a zápasu spisovatelů v kontextu po vzniku impéria.

⬤ Hloubková analýza šesti vlivných spisovatelů (Kraus, Roth, Musil, Canetti, Celan, Wittgenstein) spojených s austromodernismem.
⬤ Nabízí jedinečný pohled na multikulturalismus a ironii v literatuře Rakouska-Uherska.
⬤ Poutavý styl psaní a bohatý kulturní vhled činí knihu přístupnou a poučnou.
⬤ Vydání v pevné vazbě je kvalitně zpracované s kvalitními ilustracemi.

⬤ Nedostatek jasné a přesvědčivé definice „austroslavismu“ může být pro čtenáře frustrující.
⬤ Někteří významní autoři (např. Kafka) jsou vynecháni, což může zklamat čtenáře, kteří hledají komplexní studii.
⬤ Kapitola o Wittgensteinovi je vnímána jako nejslabší příspěvek k celkové tezi.
⬤ V textu se vyskytují drobné korektorské chyby.

(na základě 8 hodnocení čtenářů)

Původní název:

Edge of Irony: Modernism in the Shadow of the Habsburg Empire

Obsah knihy:

Mezi vynikající spisovatele a myslitele, kteří vzešli z multikulturního a mnohojazyčného světa Rakouska-Uherska, patřili Joseph Roth, Robert Musil a Ludwig Wittgenstein. Pro ně byla traumatem první světové války náhlá ztráta geografického celku, do něhož se narodili: v roce 1918 bylo císařství ze dne na den rozpuštěno a Rakousko se stalo malou, křehkou republikou, která vydržela pouhých dvacet let, než ji anektovala Hitlerova Třetí říše.

V tomto zásadním přehodnocení evropského modernismu Marjorie Perloffová identifikuje a zkoumá estetický svět, který se vynořil z trosek Vídně a dalších bývalých habsburských území - „rakouský modernismus“, který vytvořil významné dílo dramatu, beletrie, poezie a autobiografie. Perloff zkoumá díla od dramatu Karla Krause Poslední dny lidstva a memoárů Eliase Canettiho Osvobozený jazyk až po zápisky Ludwiga Wittgensteina a lyrickou poezii Paula Celana.

Všude ukazuje, že rakousko-modernistická literatura se nevyznačuje ani tak formálními a technickými vynálezy modernismu, který známe z děl Joyce a Pounda, dada a futurismu, jako spíše radikální ironií pod zdánlivě konvenčním povrchem, vyhroceným smyslem pro exil a citlivostí, která je erotičtější a kýčovitější než u jejích německých současníků. Skeptický a rozčarovaný austromodernismus raději klade otázky, než aby formuloval odpovědi.