Kniha je založena na diachronní a diatopické analýze vývoje marocké diglosie v posledních dvou desetiletích na základě dvou terénních výzkumů, které autoři provedli před a po přelomu století, jeden v Maroku a druhý mezi komunitou migrantů ve Španělsku.
Tyto dvě etapy fungují jako dva zrcadlové obrazy inverzního znaménka, které ukazují, jak se diglosní situace stává stále tekutější a mluvená arabština postupně dobývá nové funkce, které byly dříve vyhrazeny superstereotypnímu jazyku. Její expanze ve veřejné sféře vede také k jejímu symbolickému posilování, což z ní činí pilíř radiální, dynamické, komplexní a hybridní identity jazykového společenství.
Kniha analyzuje příčiny, prostředky a možné důsledky tohoto přechodu a v závěru předkládá návrhy na standardizaci, kodifikaci a větší zviditelnění tohoto jazyka, které, aniž by se vzdaly bohatství klasické arabštiny, vedou k sociolingvistické rovnováze.
