Recenze čtenářů
Shrnutí:Kniha „Jak mluvit o videohrách“ od Iana Bogosta je obecně velmi dobře hodnocena pro svou pronikavou a inteligentní kritiku videoher. Přestože je oceňována pro svůj filozofický přístup a obsah nutící k zamyšlení, někteří čtenáři mají pocit, že je příliš akademická a pro výuku herní kritiky není praktická. Styl psaní je chválen pro svůj vtip a chytrost, ale pro některé čtenáře může být také vnímán jako hutný nebo příliš složitý.
Klady:⬤ Dobře napsané a zasvěcené eseje
⬤ nabízí bohatý pohled na videohry
⬤ poutavé a vtipné
⬤ pokrývá širokou škálu témat
⬤ rozšiřuje chápání her jako umělecké formy
⬤ obsahuje promyšlené kritiky.
Zápory:⬤ Často příliš akademické nebo filozofické pro praktické využití
⬤ hutný styl psaní, který může být pro někoho náročný
⬤ neposkytuje přímočarý návod na herní kritiku
⬤ část obsahu se zaměřuje na starší hry.
(na základě 12 hodnocení čtenářů)
Původní název:
How to Talk about Videogames, 47
Obsah knihy:
Videohry Nejsou videohry médiem jednadvacátého století? Novou kinematografií? Apoteóza umění a zábavy, realizace wagnerovského gesamtkunstwerku? Konečné vítězství interakce nad pasivitou? Ne, pravděpodobně ne. Hry jsou zčásti uměním a zčásti přístrojem, zčásti tableau a zčásti toustovačem. V knize Jak mluvit o videohrách zkoumá přední kritik Ian Bogost tento paradox důkladněji než kterýkoli jiný dosavadní autor.
Bogost se zabývá populárními a známými hrami, jako jsou Flappy Bird, Mirror's Edge, Mario Kart, Scribblenauts, Ms. Pac-Man, FarmVille, Candy Crush Saga, Bully, Medal of Honor, Madden NFL a další, a tvrdí, že videohry jsou stejně tak spotřebiče jako umění a média. Na hry se nedíváme ani je nečteme jako filmy, romány a obrazy, ani je nepředvádíme jako třeba tanec nebo fotbal či frisbee. S hrami děláme spíše něco mezi tím. Hry jsou zařízení, s nimiž operujeme, takže kritika her je seriózní kulturní měnou i sebeparodií. Jde o to přijít na to, co znamená, že hra funguje tak, jak funguje, a pak se k tomuto způsobu chovat, jako by byl rozumný, i když víme, že není.
Bogost poznamenává, že termín kritika her mu kdysi připadal absurdní, a podotýká, že pokud se tato myšlenka bere příliš vážně, hrozí, že se psaní o hrách oddělí od zbytku kultury a odtrhne se od "řek a polí", které ho živí. Jakkoli je zásadní, vyzývá k tomu, aby se její sledování odvíjelo v tomto duchu: "Bůh nás chraň před budoucností herních kritiků, kteří se budou zakusovat do zbytků jako zombie, jež hnijí v předmětech našeho studia.".
