Stroj se zastaví (The Machine Stops)

Recenze čtenářů

Román E. M. Forstera „Stroj se zastaví“ je prozíravá a podnětná sci-fi novela, která komentuje závislost na technologii a odloučení společnosti. Vyprávění se zaměřuje na futuristickou společnost, v níž jsou lidé zcela závislí na entitě známé jako „Stroj“. Prostřednictvím kontrastních pohledů postav Vashti a Kuno se příběh zabývá tématy nonkonformity a hledání smyslu života ve světě ovládaném technologiemi. Čtenáři oceňují jeho relevanci k současným společenským otázkám, zejména v kontextu vlivu moderních technologií na lidský život.

Nadčasový a sofistikovaný komentář, relevantní pro dnešní svět, rychlé čtení (cca 50 stran), dobře napsané a promyšlené, prozíravé úvahy o technologiích a společnosti, poskytuje živnou půdu pro diskusi, silnou obrazotvornost a koncepty o budoucích technologiích a lidských vztazích.

Žádný skutečný vývoj postav, málo zápletky, několik vydání trpí četnými překlepy a tiskovými problémy, pro některé čtenáře není próza oslnivá, postrádá hloubku delších děl a vzhledem k ceně může působit příliš krátce.

(na základě 398 hodnocení čtenářů)

Původní název:

The Machine Stops

Obsah knihy:

The Machine Stops je krátká sci-fi povídka. Popisuje svět, ve kterém téměř všichni lidé ztratili schopnost žít na povrchu Země.

Každý jedinec žije izolovaně v "buňce" a všechny jeho tělesné i duchovní potřeby uspokojuje všemocný globální Stroj. Většina lidí tento vývoj vítá, protože jsou skeptičtí a bojí se přímých zkušeností. Lidé zapomínají, že lidé Stroj stvořili, a považují ho za mystickou entitu, jejíž potřeby jsou nadřazeny jejich vlastním.

Na ty, kteří božství Stroje nepřijímají, se pohlíží jako na "nemechanické" a hrozí jim "bezdomovectví".

Nakonec se Stroj apokalypticky zhroutí a civilizace Stroje končí. Uspořádání bylo staromódní a drsné.

Byla zde dokonce i obsluha ženského pohlaví, které musela během plavby oznamovat svá přání. Po celé délce lodi samozřejmě vedla otočná plošina, ale očekávalo se, že z ní bude chodit do své kajuty pěšky. Některé kajuty byly lepší než jiné a ona nedostala tu nejlepší.

Myslela si, že obsluha byla nespravedlivá, a otřásaly jí křeče vzteku. Skleněné ventily se zavřely, nemohla se vrátit. Na konci vestibulu viděla, jak výtah, v němž vystoupila, jezdí tiše nahoru a dolů, prázdný.

Pod těmito chodbami z lesklých dlaždic byly místnosti, patro pod patrem, sahající hluboko do země, a v každé z nich seděl člověk, který jedl, spal nebo tvořil myšlenky. A hluboko v úlu byla pohřbena její vlastní místnost.

Vašti se bála.