Pygmalion: A play by George Bernard Shaw

Recenze čtenářů

Uživatelské recenze Pygmalionu vyzdvihují jeho přednosti jako klasické hry s bohatým vývojem postav a společenským komentářem a zároveň ho staví do kontrastu s muzikálem My Fair Lady. Recenzenti oceňují posílení postavení Elizy Doolittlové a kritiku společenské třídy, ale někteří upozorňují na zastaralé dialogy a nedostatky postav, které snižují poutavost hry. Celkově recenzenti považují knihu za příjemnou a hodnotnou, zejména pro její historický kontext a literární hloubku.

⬤ Poutavé zkoumání témat, jako je společenská třída a genderové role
⬤ Silný vývoj postav, zejména Elizy Doolittlové, která je příkladem nezávislosti
⬤ Historický kontext umocňuje čtenářský zážitek
⬤ Dobrý humor a vtip v Shawově psaní
⬤ Krátká a snadno čitelná, takže je přístupná pro mnoho diváků
⬤ # Vydání s dodatečnými informacemi pomáhají čtenářům lépe pochopit souvislosti.

⬤ Některé postavy jsou vnímány jako nesympatické nebo chybující, což ztěžuje navázání kontaktu
⬤ Dialogy mohou působit zastarale nebo roztříštěně
⬤ V některých vydáních mohou chybět scény nebo se vyskytnout tiskové chyby, což vede ke zmatení
⬤ Odlišnosti od muzikálu mohou zklamat fanoušky, kteří očekávají romantické rozuzlení
⬤ Některá vydání mohou postrádat správné řádkování a formátování, což brání čtivosti.

(na základě 413 hodnocení čtenářů)

Obsah knihy:

Pygmalion je hra George Bernarda Shawa, pojmenovaná podle řecké mytologické postavy. Na jevišti byla poprvé uvedena v roce 1913.

Ve starořecké mytologii se Pygmalion zamiloval do jedné ze svých soch, která pak ožila. Obecná myšlenka tohoto mýtu byla oblíbeným námětem pro anglické dramatiky viktoriánské éry, včetně jednoho ze Shawových inspirátorů, W. S. Gilberta, který na základě tohoto příběhu napsal úspěšnou hru s názvem Pygmalion a Galatea, jež byla poprvé uvedena v roce 1871. Shaw znal také burleskní verzi Galatea aneb Pygmalion naruby. Shawova hra se dočkala mnoha adaptací, zejména muzikálu My Fair Lady a jeho filmové verze.

Shaw se zmínil, že postava profesora Henryho Higginse byla inspirována několika britskými profesory fonetiky: Alexander Melville Bell, Alexander J. Ellis, Tito Pagliardini, ale především mrzoutský Henry Sweet.