Pygmalion

Recenze čtenářů

Kniha George Bernarda Shawa „Pygmalion“ představuje bohaté zkoumání témat, jako je společenská třída, identita a složitost vztahů, zejména prostřednictvím postavy Elizy Doolittlové. Mnoho čtenářů oceňuje hloubku a význam této hry ve srovnání s její muzikálovou adaptací „My Fair Lady“. Názory na postavy a dialogy se však liší, někteří je považují za méně poutavé nebo sympatické. Celkově je kniha považována za klasiku, kterou stojí za to si přečíst, zejména pro její pronikavý komentář ke společenským normám.

⬤ Poskytuje vyváženější pohled na postavy, zejména na Elizu, a zdůrazňuje její růst a nezávislost.
⬤ Předmluva a historické souvislosti zlepšují pochopení témat hry.
⬤ Krátká délka umožňuje přístupné čtení.
⬤ Silná témata, která rezonují se současnými problémy týkajícími se genderu a společenské třídy.
⬤ Poutavý styl psaní s břitkým vtipem a humorem.

⬤ Někteří čtenáři považují postavy za nesympatické nebo dialogy za ploché a mrzuté.
⬤ Rozdíly mezi hrou a muzikálovou verzí mohou být pro fanoušky „My Fair Lady“ zklamáním.
⬤ Některá vydání mají problémy, jako jsou chybějící scény, problémy s úpravami nebo špatné formátování.
⬤ Několik recenzí uvádí, že hra může modernímu publiku připadat zastaralá.

(na základě 413 hodnocení čtenářů)

Obsah knihy:

Zakoupením jedné z klasických knih 1. světové knihovny podpoříte naši bezplatnou internetovou knihovnu elektronických knih ke stažení. 1. světová knihovna - literární společnost je nezisková vzdělávací organizace. Navštivte nás online na www.1stWorldLibrary.ORG - - Jak se později ukáže, Pygmalion potřebuje nikoli předmluvu, ale pokračování, které jsem dodal na patřičném místě. Angličané nemají úctu ke svému jazyku a své děti ho neučí mluvit. Hláskují ji tak ohavně, že se nikdo nedokáže naučit, jak zní. Je nemožné, aby Angličan otevřel ústa, aniž by ho nějaký jiný Angličan nenáviděl nebo jím pohrdal. Němčina a španělština jsou přístupné cizincům: Angličtina není přístupná ani Angličanům. Reformátor, kterého dnes Anglie potřebuje, je energický fonetický nadšenec: proto jsem z takového udělal hrdinu populární hry. Takoví hrdinové už mnoho let volají na poušti. Když jsem se koncem sedmnáctých let o toto téma začal zajímat, byl Melville Bell mrtev, ale Alexander J. Ellis byl stále žijícím patriarchou s impozantní hlavou vždy zakrytou sametovou čepicí s lebkou, za kterou se na veřejných shromážděních velmi zdvořile omlouval. On a Tito Pagliardini, další fonetický veterán, byli muži, které nebylo možné nemít rád.

Henry Sweet, tehdy ještě mladý muž, postrádal jejich milou povahu: k běžným smrtelníkům byl asi tak smířlivý jako Ibsen nebo Samuel Butler. Jeho skvělé fonetické schopnosti (myslím, že byl ve své práci nejlepší ze všech) by ho opravňovaly k vysokému oficiálnímu uznání a možná by mu umožnily popularizovat jeho obor, nebýt jeho satanského pohrdání všemi akademickými hodnostáři a vůbec osobami, které myslely víc na řečtinu než na fonetiku. Jednou, v dobách, kdy v South Kensingtonu vyrostl Imperiální institut a Joseph Chamberlain zažíval rozkvět impéria, jsem přiměl redaktora předního měsíčníku, aby Sweetovi zadal článek o imperiálním významu jeho předmětu. Když přišel, neobsahoval nic jiného než divoký posměšný útok na profesora jazyka a literatury, jehož katedru Sweet považoval za vhodnou pouze pro odborníka na fonetiku. Protože byl článek pomlouvačný, musel být vrácen jako nemožný a já jsem se musel vzdát svého snu vytáhnout jeho autora do záře reflektorů. Když jsem se s ním poté poprvé po mnoha letech setkal, s údivem jsem zjistil, že on, který byl vcelku slušně reprezentativním mladíkem, dokázal vlastně pouhým pohrdáním změnit svůj osobní vzhled, až se stal jakýmsi chodícím odpůrcem Oxfordu a všech jeho tradic. Muselo to být z velké části jeho vlastní vinou, že se tam protlačil do něčeho, čemu se říká čtenářství fonetiky.

Budoucnost fonetiky pravděpodobně spočívá na jeho žácích, kteří na něj všichni přísahali, ale nic nemohlo přimět samotného muže, aby se jakkoli přizpůsobil univerzitě, na které nicméně lpěl božským právem a silně oxonovským způsobem. Troufám si říci, že jeho spisy, pokud nějaké zanechal, obsahují i některé satiry, které by mohly být bez příliš destruktivních následků publikovány i za padesát let. Domnívám se, že nebyl ani v nejmenším špatně naladěný, spíše naopak, ale hlupáky netrpěl rád.