Pygmalion

Recenze čtenářů

Aktuálně nejsou k dispozici žádné recenze čtenářů. Hodnocení je založeno na 3180 hlasů.

Obsah knihy:

Pygmalion, George Bernard Shaw - Akasha Classics, AkashaPublishing. Com - Jak se později ukáže, Pygmalion nepotřebuje předmluvu, ale pokračování, které jsem dodal na patřičném místě. Angličané nemají úctu ke svému jazyku a neučí jím mluvit ani své děti. Hláskují ji tak ohavně, že se nikdo nedokáže naučit, jak zní. Je nemožné, aby Angličan otevřel ústa, aniž by ho nějaký jiný Angličan nenáviděl nebo jím pohrdal. Němčina a španělština jsou přístupné cizincům: Angličtina není přístupná ani Angličanům. Reformátor, kterého Anglie dnes potřebuje, je energický fonetický nadšenec: proto jsem z takového udělal hrdinu populární hry. Takoví hrdinové volají na poušti už mnoho let. Když jsem se koncem sedmnáctých let o toto téma začal zajímat, byl Melville Bell mrtev, ale Alexander J. Ellis byl stále žijícím patriarchou s impozantní hlavou vždy zakrytou sametovou čepicí s lebkou, za kterou se na veřejných shromážděních velmi zdvořile omlouval. On a Tito Pagliardini, další fonetický veterán, byli muži, které nebylo možné nemít rád. Henry Sweet, tehdy ještě mladík, postrádal jejich líbeznost povahy: k běžným smrtelníkům byl asi tak smířlivý jako Ibsen nebo Samuel Butler.

Jeho skvělé fonetické schopnosti (myslím, že byl ve své práci nejlepší ze všech) by ho opravňovaly k vysokému oficiálnímu uznání a možná by mu umožnily popularizovat jeho obor, nebýt jeho satanského pohrdání všemi akademickými hodnostáři a vůbec osobami, které si myslely víc o řečtině než o fonetice. Jednou, v dobách, kdy v South Kensingtonu vyrostl Imperiální institut a Joseph Chamberlain zažíval rozkvět impéria, jsem přiměl redaktora předního měsíčníku, aby Sweetovi zadal článek o imperiálním významu jeho předmětu. Když přišel, neobsahoval nic jiného než divoký posměšný útok na profesora jazyka a literatury, jehož katedru Sweet považoval za vhodnou pouze pro odborníka na fonetiku. Protože byl článek pomlouvačný, musel být vrácen jako nemožný a já jsem se musel vzdát svého snu vytáhnout jeho autora do záře reflektorů. Když jsem se s ním poté poprvé po mnoha letech setkal, s údivem jsem zjistil, že on, který byl vcelku slušně reprezentativním mladíkem, dokázal vlastně pouhým pohrdáním změnit svůj osobní vzhled, až se stal jakýmsi chodícím odpůrcem Oxfordu a všech jeho tradic. Muselo to být z velké části jeho vlastní vinou, že se tam protlačil do něčeho, čemu se říká čtenářství fonetiky.

Budoucnost fonetiky pravděpodobně spočívá na jeho žácích, kteří na něj všichni přísahali, ale nic nemohlo přimět samotného muže, aby se jakkoli přizpůsobil univerzitě, na které nicméně lpěl božským právem a silně oxonovským způsobem. Troufám si říci, že jeho spisy, pokud nějaké zanechal, obsahují i některé satiry, které by mohly být bez příliš destruktivních následků publikovány i za padesát let. Domnívám se, že nebyl ani v nejmenším špatně naladěný, spíše naopak, ale hlupáky netrpěl rád.