Užití poezie a užití kritiky: Studie o vztahu kritiky a poezie v Anglii

Recenze čtenářů

Z recenzí knihy vyplývá, že zatímco někteří čtenáři oceňují Eliotovy postřehy v oblasti poezie a literární kritiky, pro jiné je jeho styl psaní nepřehledný a náročný, což vede ke smíšeným zkušenostem s textem.

⬤ Rychlé vydání
⬤ ocení Eliotovi fanoušci
⬤ nabízí zasvěcené názory na poezii a kritiku
⬤ cenné pro pochopení dějin kritiky
⬤ užitečné pro čtenáře s „básnofobií“.

⬤ Nepřehledný styl psaní
⬤ obtížné sledovat bez rozsáhlých znalostí
⬤ chybí jasné vysvětlení některých Eliotových názorů.

(na základě 6 hodnocení čtenářů)

Původní název:

The Use of Poetry and Use of Criticism: Studies in the Relation of Criticism to Poetry in England

Obsah knihy:

Nortonovy přednášky z let 1932-33 patří k nejlepším a nejdůležitějším kritickým spisům T. S. Eliota. Eliot, který sleduje vzestup literárního sebeuvědomění od alžbětinského období až po svou vlastní dobu, nezkoumá pouze vztah kritiky k poezii, ale vyzývá nás, abychom „začali s předpokladem, že nevíme, co poezie je, co dělá nebo by měla dělat, ani k čemu je užitečná; a pokusili se při zkoumání vztahu poezie a kritiky zjistit, jaký je užitek z obou.“.

Eliot začíná výskytem kritiky poezie v Drydenově věku, kdy se poezie stala spíše doménou intelektuální aristokracie než součástí myšlení a lidové tradice celého národa. Wordsworth a Coleridge ve své snaze o revoluci v básnickém jazyce na konci 18. století vznášeli přehnané nároky na poezii a básníka, které vyvrcholily Shelleyho tvrzením, že „básníci jsou neuznanými zákonodárci lidstva“. A v pochybnostech a rozkladu morálních definic devatenáctého století Arnold proměnil poezii v náhražku náboženství.

Studiem poezie a kritiky v kontextu své doby Eliot naznačuje, že se můžeme dozvědět, co je trvalé o povaze poezie, a předkládá pádné argumenty pro její autonomii i pluralitu v tomto století.