Umění selhání: Esej o bolesti při hraní videoher

Recenze čtenářů

Kniha nabízí zajímavé zkoumání vztahu mezi požitkem a frustrací ve videohrách a přináší poznatky, které najdou odezvu jak u herních nadšenců, tak u výzkumníků. Byla však kritizována za to, že je mnohomluvná a příliš se spoléhá na žargon, který může zastírat její hlavní body.

⬤ Zajímavé zkoumání požitku a frustrace z videoher
⬤ poskytuje vhled do herních studií
⬤ podnětný obsah
⬤ relativně krátké a čtivé.

⬤ Občas může být rozvláčný
⬤ neobratné používání čísel
⬤ hojné používání vědeckého žargonu
⬤ chybí osobní závěry
⬤ neodkazuje důkladně na existující literaturu.

(na základě 10 hodnocení čtenářů)

Původní název:

The Art of Failure: An Essay on the Pain of Playing Video Games

Obsah knihy:

Herní akademik nabízí "fascinující" studii o tom, proč hrajeme videohry - navzdory neštěstí, které cítíme, když se nám nedaří ( Boston Globe )

Možná si myslíme, že videohry jsou "zábavné", ale Jesper Juul v knize Umění selhání tvrdí, že je to téměř zcela mylné. Když hrajeme videohry, naše výrazy tváře jen zřídkakdy vyjadřují štěstí nebo blaženost. Místo toho se mračíme, děláme grimasy a křičíme frustrací, když prohráváme, umíráme nebo se nám nedaří postoupit na další úroveň. Lidé sice mají základní touhu uspět a cítit se kompetentní, ale hráči her si vybírají činnost, při které je téměř jisté, že neuspějí a budou se cítit neschopní. Proč tedy hrajeme videohry, i když nás činí nešťastnými? Juul tento paradox zkoumá.

Zdá se, že ve videohrách, stejně jako v tragických uměleckých dílech, literatuře, divadle a filmu, chceme zažít nepříjemnost, i když se nám zároveň nelíbí. Reakce čtenářů nebo diváků na tragédii se často vysvětluje jako katarze, jako očista od negativních emocí. Juul však upozorňuje, že v případě hráčů videoher se to nezdá. Hry nás od nepříjemných emocí neočišťují, ale v první řadě je vyvolávají. Co tedy způsobuje neúspěch při hraní videoher?

Juul tvrdí, že neúspěch ve hře je jedinečný v tom, že když ve hře neuspějete, jste vy (nikoli postava) nějakým způsobem nedostateční. Hry nás však také motivují k dalšímu hraní, abychom této nedostatečnosti unikli, a pocit úniku před neúspěchem (často prostřednictvím zlepšování dovedností) je hlavním požitkem z her. Hry, píše Juul, jsou uměním selhání: jedinou uměleckou formou, která nás připravuje na selhání a umožňuje nám ho zažít a experimentovat s ním.

Kniha Umění selhání je nezbytnou četbou pro každého, kdo se zajímá o videohry, ať už jako o zábavu, umění nebo vzdělávání.