Tančící Arabové

Recenze čtenářů

Kniha Sayeda Kashua Dancing Arabs (Tančící Arabové) se zabývá životem mladého arabsko-izraelského muže, který se potýká se svou identitou a složitým životem v Izraeli jako menšina. Román nabízí směs černého humoru, dojemných momentů a upřímného zkoumání rodinných a kulturních konfliktů, ačkoli někteří čtenáři považovali děj za zmatený a vývoj postav v druhé polovině za nedostatečný.

Kniha je chválena za upřímné a humorné vylíčení arabsko-židovských vztahů, relativní rodinnou dynamiku a jedinečný pohled na identitu v konfliktní společnosti. Mnoho recenzentů ocenilo Kašuův styl psaní, poutavý začátek vyprávění a emocionální hloubku knihy. Román je označován za podnětný a poskytující vhled do života izraelských Arabů.

Kritika se týkala zmateného a nesourodého děje, zejména v druhé polovině, někteří čtenáři vyjadřovali zklamání z vývoje postav a nedostatku jednoznačných odpovědí. Několik z nich shledalo styl psaní plochým nebo minimalistickým, případně neschopným zprostředkovat hlubší významy. Někteří čtenáři měli pocit, že závěr je slabý a neuspokojivý.

(na základě 39 hodnocení čtenářů)

Původní název:

Dancing Arabs

Obsah knihy:

Bildungsroman plný humoru a ironie Tančící Arabové pojednává o mladém chlapci z chudé arabské vesnice, o jeho náhodném získání stipendia na židovské internátní škole a o vykloubení a odcizení, které nastane, když se ocitne tváří v tvář nemožnému: nutnosti rozdělit se mezi dva pověstné neslučitelné světy.

Jako dítě žije náš bezejmenný vypravěč/antihrdina se svou rodinou v domě své babičky. Jeho babička a otec mu neustále vnucují význam své země: když tolik lidí uteklo nebo prodalo svou, oni se udrželi. „Lepší je zemřít v boji za svou půdu, než se jí vzdát.“.

Každou noc, když jeho bratři usnou, si lehne do postele k babičce, která je jeho hlavním zdrojem útěchy a ochrany. Jednou v noci mu prozradí, kde jsou klíče od její tajné skříně, a kdyby náhodou zemřela, musí v modrém pytlíku najít veškeré vybavení pro smrt. Od té doby je paranoidní a každý den o přestávce běží domů, aby zjistil, jestli nezemřela. Jednoho dne tam dorazí a ona tam není, a tak skříňku odemkne a vytáhne z ní krabičku. Najde v ní jen ručníky a nějaká mýdla z Mekky, ale pak si všimne otcovy fotografie ve starých novinách, kterými je kufr vystlán, a několika pohlednic psaných otcovým rukopisem. Na jeho naléhání mu babička o novinových výstřižcích řekne: jeho otec byl v Tíře vždycky „nejhezčí a nejchytřejší“, dokud ho za jeho politickou činnost (např. bombový útok na školní jídelnu) neuvrhli do vězení. Babička navštěvovala syna každý týden, psala dopisy starostovi, každému, kdo by mohl jejímu synovi pomoci. Když byl po letech propuštěn, zůstal politicky aktivní, ctil egyptského prezidenta Násira a na čas vstoupil do komunistické strany.

Mladý vypravěč není jako jeho otec, který „nechápe, jak jsme se s bratry dostali na svět tak, jak jsme se dostali. Neumíme ani nakreslit vlajku. Říká, že děti menší než my chodí po ulicích a zpívají 'P-L-O----Izraeli NE', a křičí na nás, že ani nevíme, co znamená OOP“. Chlapec není vůbec politicky motivovaný, o národní identitě nic neví; chce prostě jen přežít školní den, aniž by dostal od učitele pohlavek.

Ve škole vyniká a jeho rodina sní o tom, že až bude maturovat, budou mít vlastní stát a on se stane pilotem nebo soudcem. Jednoho dne mu ředitel řekne, že Židé otevírají školu pro nadané studenty a přijmou i několik arabských dětí. Je přijat a jeho otec zajásá radostí - to bude znamenat lepší život pro jeho syna a celou jeho rodinu.

Jeho přechod do školy je velmi těžký. Ostatní žáci se mu posmívají, jak mluví a jí. Během prvních školních prázdnin si ho v autobuse domů do Tiry vyčlení nějací vojáci a vytáhnou ho z autobusu. Ponížený pokračuje v cestě domů, ale vystoupí ještě ze dvou autobusů, protože se bojí, že bude znovu vyslýchán. Skončí na letišti Ben Gurion, kam pro něj musí přijet jeho otec. Celou cestu domů pláče a říká, že už se nikdy nevrátí. Otec se vysmívá jeho slzám a slabosti a říká mu, že nemá na výběr - je to jeho jediná šance, jak uniknout omezením života v Tira. (Přetahování mezi otcem a synem pokračuje v celém románu, otec vkládá do syna své naděje a touhy, ale i porážky a zklamání. )

Vrátí se do školy, ale až poté, co se rozhodne, že už nikdy nebude označen za Araba. Stane se expertem na přijímání falešné identity: oholí si knír, naučí se vyslovovat hebrejsky jako Židé, koupí si nové oblečení, začne poslouchat pouze hebrejskou hudbu. Brzy se zamiluje do Naomi, jedné ze svých židovských spolužaček. V Den památky padlých vojáků vypravěč při minutě ticha nevstane a Naomi, jejíž otec padl v boji, s ním odmítá mluvit. Nakonec Naomi přizná, že ho také miluje, a na chvíli jsou spolu i přes své rozdíly. Zasvěcuje ho do nového světa kin a restaurací a on se poprvé dozvídá, že sionismus je ideologie, nikoli nadávka, že jeho tetě se říká uprchlice, že Arabům v Izraeli se říká menšina, poznává význam národní vlasti i antisemitismu.

Blíží se konec jeho posledního funkčního období, je neustále unavený a malátný, nemůže spát ani jíst. Ví, že se s Naomi budou muset po skončení školy rozejít. Večer před důležitou zkouškou si vezme láhev prášků a skončí v nemocnici. Přijde jeho otec a obviní z toho "tu židovskou děvku". Po krátké rekonvalescenci se ocitá na Hebrejské univerzitě. Ve škole sleduje Naomi, ale ta se mu vyhýbá. Přestane chodit do třídy - využívá neomezené jízdenky na autobus a celé hodiny cestuje ulicemi Jeruzaléma a poslouchá walkman. Tak se seznámí se Samiou, arabskou studentkou, která se ho jednoho dne zeptá na cestu do nemocnice Hadassah; on ji tam sám odvede a od té doby jsou páreček. O čtyři roky později se rozhodne, že je čas, aby se vzali. On i jeho žena mají izraelské občanství a umí dobře hebrejsky, ale vypravěč, ztracený syn, se nemá kam vrátit poté, co byl vystaven lákavým izraelským zkušenostem, které mu byly zapovězeny. S manželkou se přestěhují do Bejt Cefafa, arabské čtvrti, kde nikoho neznají. Brzy začne zuřit druhá intifáda - vypravěč o ní mluví jako o "válce". Začne hodně pít. Vyčítá otci svůj optimismus, víru, že pro ně všechno dobře dopadne, že jeho odchod do internátní školy něco změní.

Jeho bezcílnost a nenávist k sobě samému se prohlubují a roztáčejí: odcizuje se své ženě, pije, fantazíruje o milence a zabývá se všemi svými neúspěchy. Skrze sebedestruktivní mlhu se rozhodne, že vše napraví - s manželkou budou spát spolu klidně jako lžičky, přestane pít, začne se modlit.