Otevřená mysl: Vycházející z logiky duše

Recenze čtenářů

Kniha představuje filosofické zkoumání lidského chápání reality, přičemž jako ústřední bod využívá Freudovy teorie. Lear vybízí čtenáře k dalšímu zpochybňování a kritickému přemýšlení o zavedených poznatcích a zdůrazňuje, že je důležité hledat pravdu místo jistoty.

Kniha je popisována jako brilantní, pronikavá a poutavá. Nabízí významné a relevantní poselství, podporuje otevřenou mysl a kritické myšlení. Lear píše čtivě a poměrně snadno a jeho psychologické postřehy jsou pro čtenáře zajímavé.

Někteří čtenáři kritizují Learovu obhajobu Freuda a tvrdí, že příliš zjednodušuje nebo zkresluje Freudovy složité myšlenky. Mají pocit, že Learova interpretace postrádá hloubku a plně nevystihuje Freudovu podstatu, zejména jeho vědecké zázemí. Existují obavy, že Learův pohled nemusí adekvátně reprezentovat širší a kontroverznější aspekty Freudova myšlení.

(na základě 4 hodnocení čtenářů)

Původní název:

Open Minded: Working Out the Logic of the Soul

Obsah knihy:

Freud je zdiskreditován, takže už nemusíme přemýšlet o temných kmenech nevědomé motivace. Víme, co hýbe našimi politickými vůdci, takže se nemusíme příliš zabývat ani jejich myšlením.

Vlastně všude, kam se v současné kultuře podíváme, zaujalo místo myšlení vědění. Tato kniha je oduševnělým útokem na tento umrtvující trend, zejména pokud jde o naše nejhlubší pokusy o pochopení lidské psychiky - ve filozofii a psychoanalýze. Rozbíjí rozšířenou představu, že v těchto oblastech již známe problémy a správné metody, a proto si již nemusíme klást zásadní otázky o struktuře lidské subjektivity.

"Co je to psychologie? " Open Minded není ani tak odpovědí na tuto otázku, jako spíše pokusem o pochopení toho, na co se ptáme.

Ptaní vede Jonathana Leara, filosofa a psychoanalytika, zpět k Platónovi a Aristotelovi, k Freudovi a psychoanalýze a k Wittgensteinovi. Lear tvrdí, že Freud a obecněji psychoanalýza jsou důstojnými dědici řecké snahy vystavit na odiv naše myšlení.

Tvrdí také, že mezi Freudem a Wittgensteinem existují hluboké příbuznosti, a to i přes jejich zjevné rozdíly. Oba se zabývají tím, jak fantazie utváří naše sebepochopení; oba odhalují, jak životní činnosti ukazují více, než jsme schopni říci. Filozofická tradice vykresluje mysl jako racionálnější, než je, a to i tehdy, když se snaží vysvětlit iracionalitu.

Psychoanalýza nám ukazuje mysl jako přirozeně neklidnou, se sklonem narušovat své vlastní fungování. A empirická psychologie zase ignoruje ty aspekty lidské subjektivity, které se vymykají objektivnímu popisu. Díky triangulaci mezi Řeky, Freudem a Wittgensteinem nám Lear pomáhá obnovit smysl pro to, co znamená být otevřený při zkoumání lidské duše.