Recenze čtenářů
Shrnutí:V recenzích se zdůrazňuje, že kniha se zabývá důležitými tématy inkluze, výchovy proti předsudkům a podpory sociálních interakcí mezi dětmi. Mnozí chválí její význam pro učitele a její roli při vytváření pozitivního prostředí ve třídě. Někteří však považují styl psaní za nedostatečný, strukturu za nejednotnou a obsah za někdy neuspokojivý nebo nevhodný pro děti předškolního věku.
Klady:⬤ Nabízí cenné poznatky o vytváření inkluzivních tříd a podpoře sociálních interakcí.
⬤ Podporuje přijetí a rozmanitost mezi dětmi.
⬤ Mnoho pedagogů ji považuje za působivou a doporučuje ji učitelům i rodičům.
⬤ Snadno se čte a je vhodná pro různé skupiny čtenářů, včetně vysokoškolských studentů a učitelů.
⬤ Poskytuje příběhy a praktické rady spojené se zkušenostmi ze třídy, což někteří čtenáři oceňují.
Zápory:⬤ Někteří recenzenti kritizují styl psaní jako nejasný, s rozvitými větami a nesouvislou strukturou.
⬤ Zařazení smyšlených příběhů (straky) je vnímáno jako odvádění pozornosti od hlavního příběhu.
⬤ Někteří považují knihu spíše za vyprávění o experimentu než za analytické pojednání o jeho tématech.
⬤ Několik recenzentů se domnívá, že předkládané koncepty nemusí vyhovovat dětem předškolního věku, a naznačují, že přímější přístup k řešení sociálních konfliktů by byl lepší.
⬤ Několik čtenářů mělo pocit, že kniha je příliš krátká na to, aby ospravedlnila svou cenu.
(na základě 68 hodnocení čtenářů)
Původní název:
You Can't Say You Can't Play
Obsah knihy:
Kdo z nás si nepamatuje bolest a ponížení, když ho spolužáci odmítli? Ať už jsme v dospělosti jakkoli odolní nebo imunní vůči takovým útokům, vzpomínka na toto rané vyloučení je dnes pro každého z nás stejně hmatatelná jako běžná lidská zkušenost. Vzpomínáme na nejistotu, když jsme se odloučili od domova a nastoupili do školy jako cizí lidé, a více než na úlevu, když jsme si našli kamarády, se nám vybavují kruté chvíle naší vlastní izolace i těch dětí, o kterých jsme věděli, že jim bylo souzeno zůstat cizími.
Vivian Paleyová v této knize používá jedinečnou strategii, která zkoumá morální rozměr třídy. Od svých předchozích prací se odchyluje tím, že svou analýzu rozšiřuje na děti do páté třídy, přičemž do svého popisu vyprávění vplétá pozoruhodnou pohádku. Paleyová zavádí do třídy mateřské školy nové pravidlo - "Nemůžeš říct, že si nemůžeš hrát" - a zjišťuje názory starších dětí na spravedlnost takového pravidla. Slyšíme od těch, kteří jsou odmítnuti, i od těch, kteří odmítají. Jedno z dětí, které proti pravidlu protestuje, říká: "Bude to spravedlivější, ale jak se budeme bavit? " Jiné dítě obhajuje princip třídních šéfů jako mírnější způsob vyloučení nežádoucích.
Paley brilantním způsobem mísí fantazii s realitou a do debaty vnáší nový hlas: Straku, kouzelného ptáka, který přivádí osamělé lidi na místo, kde jim právem náleží plný díl slunce. Mýtus a morálka začnou hlásat stejné poselství a školní dům se stane tyglíkem, v němž se nový řád vyzkouší. Nastane boj a ani stračí příběhy se nevyhnou zkoumání této nemilosrdné smečky sociálních filozofů, kteří se nenechají snadno nachytat na morálku.
Kniha You Can't Say You Can't Play se dotýká některých našich nejhlubších přesvědčení. Je výlučnost součástí lidské přirozenosti? Můžeme uzákonit spravedlnost a přitom podporovat kreativitu a individualitu? Lze děti osvobodit od návyku odmítání? To jsou některé z otázek. Odpovědi na ně lze nalézt ve slovech Paleyho školáků a v moudrosti jejich učitele, který jim s respektem naslouchá.
