Nebe a peklo: Dějiny posmrtného života

Recenze čtenářů

Kniha Barta Ehrmana Nebe a peklo se zabývá historickým vývojem pojmů nebe a peklo v křesťanství. Důkladně analyzuje, jak se tyto myšlenky vyvíjely od starověké víry až po současné chápání, a zpochybňuje předpoklad, že byly vždy základní součástí křesťanského učení.

Mnozí čtenáři oceňují Ehrmanův přístupný styl psaní a poutavé vyprávění, které usnadňují pochopení složitých historických a teologických témat. Kniha přináší cenné poznatky o tom, jak kulturní vlivy formovaly názory na posmrtný život. Recenzenti také poznamenávají, že slouží jako dobrý úvod pro ty, kteří se zajímají o historické souvislosti těchto pojmů.

Někteří čtenáři zmiňují, že Ehrman si občas zřejmě protiřečí, když používá biblické odkazy na podporu svých osobních názorů, zatímco v jiných souvislostech je kritický ke spolehlivosti Bible. Několik kritik se zaměřuje na nejasnost knihy ke konci a na pocit, že nenabízí nové informace pro ty, kdo jsou s tématem již obeznámeni.

(na základě 163 hodnocení čtenářů)

Původní název:

Heaven and Hell: A History of the Afterlife

Obsah knihy:

Historik raného křesťanství, autor bestselleru New York Times, se zabývá dvěma nejzávažnějšími otázkami lidské existence: odkud se vzaly představy o nebi a pekle a proč přetrvávají?

Co se stane, když zemřeme? Nedávný průzkum Pew Research ukázal, že 72 % Američanů věří v doslovné nebe a 58 % v doslovné peklo. Většina lidí, kteří zastávají tyto názory, jsou křesťané a předpokládají, že jde o odvěké učení Bible. Věčné odměny a tresty však nikde ve Starém zákoně nenajdeme a Ježíš ani jeho učedníci je neučili.

Kde se tedy tyto představy vzaly?

Bart Ehrman v této „výstižné knize o tom, jak je smrt vnímána v mnoha duchovních tradicích“ (Publishers Weekly, hvězdičková recenze), líčí dlouhou historii posmrtného života od Eposu o Gilgamešovi až po Augustinovy spisy, přičemž se zaměřuje zejména na učení Ježíše a jeho prvních následovníků. Pojednává o starověkých prohlídkách nebe a pekla, při nichž živý člověk pozoruje vznešená požehnání nebe pro ty, kdo jsou spaseni, a děsivá muka pekla pro ty, kdo jsou zatraceni. Některá z těchto vyprávění mají podobu zážitků blízké smrti, které jsou nejstaršími dochovanými záznamy a mají zajímavou podobnost s těmi, o nichž se píše dnes.

Jedním z Ehrmanových překvapivých závěrů je, že nikdy neexistovalo jediné řecké, židovské nebo křesťanské chápání posmrtného života, ale mnoho konkurenčních názorů. Tyto názory se navíc neobjevily odnikud; byly úzce spjaty se společenským, kulturním a historickým světem, z něhož vzešly. Teprve později, v prvních křesťanských staletích, se vyvinuly v dnes široce přijímané představy o věčné blaženosti nebo zatracení.

V této „elegantní historii“ (The New Yorker) nám Ehrman pomáhá zamyslet se nad tím, odkud se vzaly naše představy o posmrtném životě. Svým „bohatě rozvrstveným vyprávěním“ („Boston Globe“) nás ujišťuje, že i když po smrti můžeme v něco doufat, rozhodně se nemáme čeho bát.