Johanka z Arku (s poznámkami): A přepisy jejího soudního procesu

Původní název:

Joan of Arc (Annotated): And Her Trial Transcripts

Obsah knihy:

Toto vydání knihy Marka Twaina obsahuje také stručný anglický překlad zápisů ze soudního procesu s Johankou z Arku, které přinášejí mnoho informací o jejím fascinujícím životě. Denně komunikovala s mrtvými, což vedlo soudce k tomu, že ji označili za čarodějnici. Při mnoha příležitostech předpověděla budoucnost, což potvrdilo mnoho střízlivých svědků, kteří podali svědectví. Mnohokrát také tvrdila, že je "zázračnou pannou", která podle proroctví zachrání francouzské království. O zdroji Johančiných "hlasů" (vnitřních promluv, které ji vedly) se dodnes vedou vědecké debaty. Někteří tvrdí, že Johanka trpěla bludy, ale tyto Hlasy byly zdrojem jejích vojenských úspěchů a přesných předpovědí budoucích událostí.

Johanka nejenže slyšela Hlasy, ale také tvrdila, že vidí viditelná zjevení duchovních průvodců, kteří byli po staletí mrtví. Tvrzení o vizuálních setkáních s nadpřirozenými bytostmi lze snadno odmítnout, ale u některých nedávných mariánských zjevení - například v Medžugorji, Kibeho, Akitě, Zeitounu, Garabandalu a Scottsdale - šlo o objektivně zdokumentované události a jevy, jejichž svědky byly tisíce lidí.

V literatuře a ve filmu je Johanka z Arku často zobrazována jako postava Krista díky paralelám s jejím životem, utrpením a smrtí, nicméně informace z přepisů soudního procesu jasně ukazují "Johanku Služebnou" ("Johanku Pannu", jak byla běžně nazývána) jako ikonické zobrazení Panny Marie.

Johanka se považovala za Bohem zvlášť vyvolenou, aby "zahnala zpět královy nepřátele", což je role, která odráží katolický názor, že Panna Maria je spoluvykupitelkou Krista při porážení nepřátel Krále králů. Nejméně patnáct mariánských zjevení od roku 1840 - zdokumentovaných v Epilogu této knihy - směřuje k vyvrcholení "Mariina věku", kdy církev oficiálně vyhlásí dogma uznávající Marii za Spoluvykupitelku.

Některé z nejkontroverznějších otázek kolem Johanky z Arku se týkají tvrzení, že byla lesbička nebo snad dokonce transgenderová osoba. Historici kritizují spisovatele, jako je Vita Sackville-Westová (1892-1962), že taková tvrzení uvádějí.

Historikové správně poznamenali, že v 15. století bylo postelí poměrně málo a spaní dvou žen v jedné posteli nelze považovat za důkaz sexuální intimity. Historikové se také zabývali tvrzeními o převlékání, když uváděli, že se Johanka musela ve vězení chránit před sexuálními útoky, stejně jako potřebu oblékat se do mužských šatů během vojenských operací. Oba tyto argumenty jsou sice pravdivé, ale opomíjejí důkazy v celé jejich šíři, které jsou doloženy v zápisech z procesu s Johankou z Arku.

Epilog této knihy od Emilie P. Sanguinettiové se zabývá teologickou debatou, která dnes probíhá v katolické církvi ohledně jejího vztahu k LGBT komunitě. Teologie na podporu katolického manželství homosexuálů se zabývá také na základě papežské encykliky "Bůh je láska" z roku 2005, jejíž zastřešujícím tématem je, že eros (erotická láska) je zdokonalován agapé (obětavou láskou).

K dalším tématům Epilogu patří teorie o původu Johančiných hlasů a rozbor dalších tvrzení o nadpřirozených aktivitách v katolické církvi - stejných nadpřirozených aktivitách, které vedly k upálení Johanky z Arku na hranici, protože "soudci shledali tuto ženu pověrčivou, čarodějnicí, modlářkou, vyvolávačkou démonů, rouhačkou vůči Bohu a jeho svatým, schizmatičkou a velmi bloudící ve víře Ježíše Krista".