Recenze čtenářů
Shrnutí:Uživatelské recenze chválí film Doktor Živago za silný příběh a hluboké zkoumání témat spojených s láskou, individuálním bojem a dopadem války a revoluce v raném sovětském Rusku. Román je uznáván jako klasika, která předčí i svou filmovou adaptaci, a je oceňován pro své bohaté charaktery a filozofickou hloubku. Některé recenze však uvádějí, že kniha může pro své úplné pochopení vyžadovat předchozí znalost filozofických a teologických pojmů.
Klady:Silné postavy, krásně napsané, hluboké téma lásky a utrpení, propojení s historickým kontextem, výborný stav fyzických výtisků a skvělý doplněk knihoven.
Zápory:Pro plné pochopení může vyžadovat znalosti filozofie a teologie; některá vydání kritizována pro nekvalitní podání.
(na základě 43 hodnocení čtenářů)
Původní název:
Doctor Zhivago
Obsah knihy:
Doktor Živago je román Borise Pasternaka, který poprvé vyšel v roce 1957 v Itálii. Román je pojmenován podle hlavního hrdiny, lékaře a básníka Jurije Živaga, a odehrává se mezi ruskou revolucí v roce 1905 a druhou světovou válkou.
Kvůli autorovu nezávisle smýšlejícímu postoji k Říjnové revoluci bylo vydání Doktora Živaga v SSSR odmítnuto. Na popud Giangiacoma Feltrinelliho byl rukopis propašován do Milána a vydán v roce 1957. Následujícího roku byla Pasternakovi udělena Nobelova cena za literaturu, což vyvolalo rozpaky a hněv Komunistické strany Sovětského svazu.
Román byl v roce 1965 zfilmován Davidem Leanem a od té doby byl dvakrát adaptován pro televizi, naposledy v roce 2006 jako minisérie pro ruskou televizi. Román Doktor Živago je od roku 2003 součástí ruských školních osnov, kde se čte v 11. třídě.
Edmund Wilson o románu napsal: „Věřím, že Doktor Živago se stane jednou z největších událostí v dějinách lidské literatury a morálky“. V. S. Pritchett v New Statesman napsal, že román je „(p)rvním geniálním dílem, které v Rusku vzniklo od revoluce“. Když román vyšel v italštině, napsal v lednu 1958 Anders Österling, tehdejší stálý tajemník Švédské akademie, která uděluje Nobelovu cenu za literaturu: „Proniká do něj silný vlastenecký akcent, ale beze stopy prázdné propagandy... Svou bohatou dokumentací, intenzivním místním koloritem a psychologickou otevřeností podává toto dílo přesvědčivé svědectví o tom, že tvůrčí schopnosti v literatuře v Rusku v žádném případě nevymřely.
Je těžké uvěřit, že by sovětské úřady mohly vážně uvažovat o tom, že zakážou jeho vydávání v zemi, kde se zrodil.“ Někteří literární kritici „shledali, že román nemá skutečnou zápletku, že jeho chronologie je zmatená, že hlavní postavy jsou podivně vymazané a že autor příliš spoléhá na vymyšlené náhody“. Vladimir Nabokov, který oslavoval Pasternakovy básnické knihy jako díla „ryzího, nespoutaného génia“, však román považoval za „ubohou věc, těžkopádnou, banální a melodramatickou, se zásobními situacemi, smyslnými právníky, neuvěřitelnými dívkami, romantickými lupiči a banálními náhodami“. Na druhou stranu ho někteří kritici chválili za to, že je tím, čím podle názoru překladatele Richarda Peveara nikdy být neměl: dojemným milostným příběhem nebo lyrickým životopisem básníka, v němž je osobnost postavena proti chmurné realitě sovětského života. Pasternak hájil četné náhody v ději tím, že jsou to „rysy, které charakterizují onen poněkud svévolný, volný, fantaskní tok skutečnosti“. V reakci na kritiku postav a náhod v jeho románu na Západě napsal Pasternak Stephenu Spenderovi:
Ať už je příčina jakákoli, realita je pro mě jako náhlý, nečekaný příchod, který je velmi vítaný. Vždycky jsem se snažil reprodukovat tento pocit vyslání, vypuštění... v mých románech je snaha představit celý sled (skutečnosti, bytosti, události) jako velký pohyblivý celek... rozvíjející se, míjející, valící se, spěchající inspiraci. Jako by sama skutečnost měla svobodu volby... Proto ta výtka, že mé postavy jsou nedostatečně realizované. Spíše než vymezit jsem se je snažil vymazat. Proto ta upřímná svévolnost „náhod“. Chtěl jsem zde ukázat nespoutanou svobodu života, jeho samotnou věrohodnost sousedící s nepravděpodobností. (wikipedia.org)
