Recenze čtenářů
Shrnutí:Kniha zkoumá téma negace a jeho filozofické důsledky z historického hlediska a zaměřuje se na významné filozofy od Aristotela až po Hegela. Vede k nahlédnutí povahy negace v myšlení a existenci a oslovuje čtenáře, kteří se zajímají o složité souvislosti mezi jazykem a filozofií. Podle některých kritiků však postrádá hloubku a význam.
Klady:⬤ Informativní a zasvěcený pohled na dějiny idejí.
⬤ Autor je chválen za citlivost při rekonstrukci filozofických argumentů.
⬤ Poskytuje jedinečnou perspektivu, která spojuje negaci s postavami, jako jsou Hegel a Kant.
⬤ Velmi čtivé a přístupné pro ty, kdo se nevyznají ve složitém filozofickém žargonu.
⬤ Zabývá se současnými otázkami souvisejícími s negací a identitou, což ji činí aktuální i dnes.
Zápory:⬤ Může se zdát, že postrádá filosofickou hloubku nebo významnou inovaci.
⬤ Někteří recenzenti se domnívají, že zabírá povrchní území, aniž by vedla k hlubokým závěrům.
⬤ Určité historické výjimky (např. minimální zmínky o Platónovi) mohou oslabit komplexnost.
⬤ Kritizováno za přílišné zaměření na drobnosti bez řešení širších filozofických problémů.
(na základě 2 hodnocení čtenářů)
Původní název:
No One's Ways: An Essay on Infinite Naming
Obsah knihy:
Od Homérova Outis - "Nikdo" nebo "Ne-nikdo", "Žádný člověk" nebo "Ne-člověk" - k "duši", "duchu" a nepojmenovatelnému.
Homér vypráví, jak se Odysseus, uvězněný v jeskyni nestvůr a nemající k dispozici nic než svůj rozum, jednou zachránil tím, že překroutil své jméno. Říkal si Outis: "Nikdo" nebo "Nikdo", "Žádný člověk" nebo "Ne-člověk". Tento trik měl úspěch. Oslepil svého barbarského hostitele a unikl mu, stal se na chvíli anonymním, i když nesl jméno.
Filozofové nikdy nezapomněli na lekci, kterou jim antický hrdina dal. Od Aristotela a jeho komentátorů v řečtině, arabštině, latině i novějších jazycích, od mistrů středověkých škol až po Kanta a jeho četné následovníky využívali myslitelé možnosti přidat ke jménu člověka "non - ". Aristoteles jako první píše o "neurčitých" nebo "nekonečných" jménech, jeho příkladem je "ne-člověk". Kant se k takovým výrazům obrací ve své teorii nekonečného soudu, kterou ilustruje větou: "Duše je ne-smrtelná". Takové výroky hrají významnou roli ve filozofii Maimona, Fichteho, Schellinga, Hegela a Hermanna Cohena. Ve dvacátém století je hluboce reinterpretují tak různí myslitelé jako Carnap a Heidegger.
Daniel Heller-Roazen rekonstruuje dobrodružství částice ve filozofii a snaží se ukázat, jak může být gramatická možnost podnětem k myšlení. Zároveň však vyvozuje poučení z přetrvávajících příkladů. Všechna nekonečná jména filosofů poukazují na jeden subjekt: na nás. "Ne-člověk" nebo "duše", "Duch" nebo "nepodmíněné", jsme bytosti, které se pojmenovávají a pojmenovávají, což svědčí o tom, že jsme v každém smyslu nepojmenovatelní.
