Arabská zima: Arabská arabská revoluce: tragédie

Recenze čtenářů

Kniha poskytuje komplexní analýzu arabského jara a vybízí čtenáře k přehodnocení narativu, který ho provází, zejména zkoumáním politického působení arabských národů. Nabízí silné postřehy, zejména o Tunisku a Egyptě, a zároveň čelí kritice za zacházení se Sýrií a některá zastřešující tvrzení.

Silné argumenty pro přehodnocení arabského jara, pronikavé analýzy Tuniska a Egypta, rozšiřuje chápání kolektivních akcí a představuje naději pro budoucí politické změny v regionu.

Slabiny v kapitole o Sýrii, bagatelizuje vměšování USA do syrské občanské války, postrádá důkazy pro tvrzení o konci panarabismu a může příliš zjednodušovat složité situace.

(na základě 3 hodnocení čtenářů)

Původní název:

The Arab Winter: A Tragedy

Obsah knihy:

A New York Times Book ReviewEditors' Choice

Proč se konvenční představy o arabském jaru mýlí

Arabské jaro slibovalo skoncovat s diktaturou a přinést lidem na Blízkém východě samosprávu. Všude kromě Tuniska však vedlo buď k obnovení diktatury, občanské válce, extremistickému teroru, nebo ke všem třem. V knize Arabská zima Noah Feldman tvrdí, že arabské jaro přesto nebylo naprostým selháním, natož pak nevyhnutelným. Spíše se jednalo o vznešenou, tragickou sérii událostí, v níž se arabsky mluvící národy poprvé v nedávné historii Blízkého východu odhodlaly ke svobodné, kolektivní politické akci, když se snažily dosáhnout sebeurčení.

Feldman se zaměřuje na egyptskou revoluci a kontrarevoluci, syrskou občanskou válku, vzestup a pád ISIS v Sýrii a Iráku a tuniský boj za islámský konstitucionalismus a originálně popisuje politické důsledky arabského jara, včetně potvrzení panarabské identity, devastace arabských nacionalismů a smrti politického islámu po pádu ISIS. Zpochybňuje také komentátory, kteří tvrdí, že arabské jaro nikdy nebylo skutečně transformační, že arabské lidové sebeurčení bylo přeludem, a dokonce že Arabové či muslimové jsou méně schopni demokracie než jiné národy.

Kniha Arabská zima především ukazuje, že nesmíme dopustit, aby tragický výsledek arabského jara zakryl jeho vnitřní lidskou hodnotu. Lidé, jejichž politický život byl určován zvenčí, se pokusili a na čas uspěli, dělat politiku sami za sebe. To, že to nevedlo k ústavní demokracii nebo lepšímu životu pro většinu postižených, neznamená, že toto úsilí nemělo význam. Naopak, má to význam pro historii - a má to význam pro budoucnost.