Wilsonova válka: Vliv sira Henryho Wilsona na britskou vojenskou politiku ve Velké válce a po ní

Recenze čtenářů

Aktuálně nejsou k dispozici žádné recenze čtenářů. Hodnocení je založeno na 2 hlasů.

Původní název:

Wilson's War: Sir Henry Wilson's Influence on British Military Policy in the Great War and Its Aftermath

Obsah knihy:

Dnes, stejně jako před sto lety, je polní maršál sir Henry Wilson archetypální postavou, kterou buď milujete, nebo nenávidíte. Hbitá mysl, ostrý, vtipný a někdy i zlý jazyk, autor deníků plných jadrných poznámek, o kterých se modernímu redaktorovi bulvárních novin může jen zdát. Wilson se rád stýkal s politiky stejně jako se svými spolubojovníky, často k nelibosti "frocks" i "brasshats". Ti první, jak se traduje, ho považovali za poddajného, naivního a ochotného plnit jejich příkazy. Ti druzí ho prý považovali za nedůvěryhodného, lživého a povrchního. Přesto měl Henry Wilson za svého života mnoho upřímných obdivovatelů, mezi něž patřily přední osobnosti politického i vojenského života.

Na rozdíl od mnoha svých vrstevníků nemohl Wilson v bitvě o paměti, která následovala po Velké válce, předložit důkazy na svou obhajobu. Brzy po jeho smrti rukou irských republikánských atentátníků byla jeho pověst zničena vydáním biografie založené na jeho otevřených denících. Wilsonovým nepřátelům se potvrdilo jejich podezření, jeho přátelé se v jeho nočních zápiscích příliš často ocitali v kritickém postavení.

Novější vědecké práce zkoumaly Wilsonovy zásahy ve prospěch irského unionismu a odhalily "politického vojáka", který byl ochoten a schopen za něj bojovat v mocenských kuloárech. Tato studie se naopak soustředí na Wilsonův vliv na vývoj a provádění britské vojenské politiky během Velké války. Wilsonův podíl na přípravách britské armády na válku je vojenským historikům znám, jeho role při utváření politiky v posledních 18 měsících konfliktu si zaslouží větší pozornost.

V roce 1917 Wilson nesouhlasil s nákladnou útočnou strategií sira Douglase Haiga, velitele britských sil ve Francii, i sira Williama Robertsona, hlavního vojenského poradce vlády na ministerstvu války. Byl to skeptický názor, který sdílel i britský premiér David Lloyd George, jemuž Wilsonovy názory připadaly osvěžující. V důsledku toho Wilson počátkem roku 1918 účinně zarazil novou britskou ofenzívu a zasloužil se o zřízení Nejvyšší válečné rady, která měla lépe koordinovat spojeneckou vojenskou strategii. V práci tohoto orgánu pak dominoval, určoval jeho strategické priority a zaváděl struktury, které usnadňovaly přijetí jednoty velení na západní frontě.

Jak ukazuje tato studie, Wilson nebyl ani oblbovačem politiků, ani nešťastnou služkou větších vojenských mozků, než byl on sám. Jeho diplomatické schopnosti naopak pomohly zachovat křehké anglo-francouzské spojenectví, a to jak v počátečních fázích války, tak na jejím konci. V období, kdy od února 1918 zastával funkci náčelníka císařského generálního štábu, se úspěšně pohyboval na hraně mezi politiky a vojenskými představiteli a udržoval křehké civilně-vojenské vztahy. Po skončení konfliktu Wilson pomáhal utvářet britskou imperiální budoucnost v dobrém i zlém.