Šógunovi vojáci: Svazek 2 - Každodenní život samurajů a vojáků v Japonsku v období EDO, 1603-1721

Recenze čtenářů

Aktuálně nejsou k dispozici žádné recenze čtenářů. Hodnocení je založeno na 2 hlasů.

Původní název:

The Shogun's Soldiers: Volume 2 - The Daily Life of Samurai and Soldiers in EDO Period Japan, 1603-1721

Obsah knihy:

Podrobně popisuje organizaci, výzbroj, výstroj, oděv a každodenní život samurajů, vojáků a prostých lidí v Japonsku v období Edo.

Rozhodující vítězství Tokugawy Iejasua u Sekigahary v roce 1600 ukončilo občanské války, potvrdilo jeho vojenskou nadvládu jako šóguna (generalissima) Japonska a zahájilo období Edo (1600-1868), nazvané tak proto, že Iejasu po bitvě založil své hlavní město Edo (dnešní Tokio). V té době už bylo Japonsko vyspělou a navenek orientovanou zemí. Japonsko, které se dříve zabývalo vnitřními válkami, bylo pod vládou Tokugawů sjednocené, silné a technologicky vyspělé do té míry, že jen v některých vědních oborech, jako je stavba lodí a dělostřelectvo, zaostávalo za Evropou. V některých oborech bylo Japonsko technologicky lepší, včetně výroby střelných zbraní, což byl import, který Japonci zvládli velmi rychle. Japonští obchodníci, žoldnéři a dobrodruzi byli v jihovýchodní Asii běžným jevem. Vznikaly zde prosperující japonské zámořské kolonie, zejména na Filipínách, v Siamu (dnešním Thajsku) a na Jávě. Jednomu japonskému obchodníkovi-dobrodruhovi se dokonce podařilo prosadit jako menší král v jižním Siamu. Japonsko bylo také silnou vojenskou mocností. Japonské armády se mohly měřit s každým nepřítelem, byly dobře vyzbrojené a měly značné bojové zkušenosti. Japonská vláda se však v roce 1635 stáhla do nuceného ústraní, k čemuž přispěla geografická poloha japonských ostrovů.

Zákony o izolaci byly důsledně dodržovány. Zatímco věk osvícenství, průmyslová revoluce a následná globální expanze evropských národů změnily svět, Japonsko se rozhodlo pro izolaci a stagnaci. Hlavním důvodem tohoto politického rozhodnutí byla vojenská slabost. Tokugawská armáda za vlády Ieyasua byla početně velká, zkušená a dobře vybavená, ale od té doby se situace změnila. Po porážce nepřátel na počátku století se šógunátní válečníci usadili v hradních městech. Mnoho Tokugawových podržtašků se natrvalo usadilo v Edu, kde brzy ztratili vojenskou převahu, které se kdysi těšili. Po roce 1615 už šógunovi vojáci nebyli ve válce potřeba. Technicky vzato nedošlo k demobilizaci, nicméně když už nebylo třeba bojovat v žádné válce, stali se z vojáků šógunů měšťané jen podle jména. Zachovali si status samuraje, ale již nebyli povoláváni do boje. Přesto jakási armáda Tokugawů stále existovala.

Druhý svazek pokračuje ve zkoumání období Edo a vývoje samurajské třídy do řady nových rolí. Mnozí samurajové, kteří již nemuseli bojovat, se nejprve zbavili své charakteristické zbroje a poté i výcviku. V důsledku toho došlo k přeměně z válečníka na měšťana. Byly přijaty nové profese a mnozí z nich se stali součástí respektované požární hlídky nebo policejního sboru. Bývalí samurajové se také stali součástí justičního systému a nakonec byli zodpovědní za výkon trestů. Kniha se konečně snaží pochopit úpadek japonského bojového umění a samurajů jako třídy s jejich integrací do civilní společnosti.