Sebrané spisy: Svazek II

Recenze čtenářů

Kniha Hajma Solovejčika je známá svým pečlivým přístupem k historické a halachické analýze. Je oceňována pro svůj čtivý text a pečlivou pozornost věnovanou detailům, ačkoli je uznávána jako náročná četba vyžadující hluboké zaujetí materiálem. Solovičikovy eseje, zejména ty, které se zabývají historickými souvislostmi a výklady halachických textů, jsou vyzdvihovány jako brilantní a pronikavé a označují ho za významnou osobnost halachických dějin.

⬤ Pečlivě prozkoumané a čtivě napsané
⬤ poskytují hluboký vhled do halachických dějin a současných problémů
⬤ prokazují znalost pramenného materiálu
⬤ eseje jsou fascinující a podnětné.

⬤ Nejedná se o odpočinkové čtení
⬤ vyžaduje od čtenáře značné úsilí a zapojení („amelut ba-Tora“)
⬤ může být náročné pro ty, kteří nejsou obeznámeni s podrobnými halachickými diskusemi.

(na základě 5 hodnocení čtenářů)

Původní název:

Collected Essays: Volume II

Obsah knihy:

V tomto druhém svazku svých esejů o dějinách halachy se autor Haym Soloveitchik zabývá velmi spornými tématy středověkých židovských dějin a polemizuje s řadou převládajících názorů. Jeho důraz na to, že správné pochopení vyžaduje věcnou a hloubkovou analýzu pramenů, ho vede k hloubkové analýze často citovaných halachických textů z Aškenázu, často se závěry, které se liší od současného konsensu. Středověcí židovští historikové se podle něj nemohou vyhnout podrobné textové kritice a texty musí být vždy interpretovány v kontextu právní kultury své doby. Historikové, kteří se těmto úkolům vyhýbají, riskují, že posílí verzi, která podporuje jejich vlastní předsudky, a že budou pozdější představy zpětně přenášet na dřívější dobu. Tyto základní metodologické body jsou základem každého probíraného tématu. V první části knihy, věnované kulturním kořenům Aškenázu a jeho trvalému vlivu, profesor Soloveitchik zpochybňuje vědecký konsenzus, že kořeny Aškenázu leží hluboko v palestinské půdě. Zpochybňuje rozšířenou představu, že to byl odvěký zvyk (minhag kadmon), který primárně řídil raný Aškenáz, kulturu, jež vznikla v Porýní na konci 10. století a jejíž existenci ukončilo pustošení první křížové výpravy (1096).

Stejně tak odmítá teorii, že teprve v polovině 11. století začal být babylonský Talmud považován za plně autoritativní. Na základě důkladné analýzy dobové literatury ukazuje, že učenci raného Aškenázu projevovali úžasnou znalost složitého korpusu babylonského Talmudu a po celou dobu jej považovali za prubířský kámen povoleného a zakázaného. Oddíl uzavírá svým vlastním radikálním návrhem, pokud jde o zdroj aškenázské kultury a pečeť, kterou zanechala v Židech severní Evropy na téměř jedno tisíciletí. Druhá část pojednává o mučednictví, jak je Židé vnímali a praktikovali v době islámu a křesťanství. V jednom z delších esejů Solovičik tvrdí, že Maimonidův problematický Iggeret ha-Šemad je dílem rétoriky, nikoli halachy - což je závěr, který vyvolal velkou kritiku ze strany jiných učenců, jimž Solovičik postupně odpovídá. Následuje obsáhlá studie o kiduš ha-šemn Aškenáz, která ho vtahuje do analýzy, zda agadické prameny byly tosafisty používány v halachických argumentech, jak tvrdí někteří historici; zda existovalo nějaké halachické potvrzení rozšířeného fenoménu dobrovolného mučednictví; a zda vůbec halachické úvahy hrály v takových tragických otázkách života a smrti nějakou roli.

Knihu uzavírají dva eseje o Mišně Tóře, které tvrdí, že na slavný zákoník je třeba pohlížet také jako na umělecké dílo, které - stejně jako mistrovská díla - snese mnoho protichůdných výkladů.