Příběhy, které si běloši vyprávějí: Rasové mýty a naše americká vyprávění

Recenze čtenářů

Kniha Davida Mury „Příběhy, které si běloši vyprávějí“ je kritickým zkoumáním rasy a bělošství v Americe, které se hluboce zabývá mýty o nadřazenosti bělochů a historickým kontextem rasových otázek. Mnozí čtenáři ji považují za nezbytné čtení, které účinně reaguje na realitu rasové nerovnosti a nabízí realizovatelné kroky k pozitivní změně. Objevují se však i nesouhlasné názory, které zpochybňují autorův pohled na věc a tvrdí, že kniha příliš zdůrazňuje historickou viktimizaci a nezabývá se složitými problémy v rámci dnešní černošské komunity.

Kniha je dobře prozkoumána, přístupná a poskytuje důkladnou analýzu mytologií obklopujících rasu a bělošství. Je považována za nezbytnou četbu pro každého, kdo se zajímá o rasovou problematiku a vyprávění příběhů. Mnozí čtenáři oceňují její praktičnost, praktické postřehy a zaměření na budoucnost. Díky hovorovému stylu psaní je snadno srozumitelná.

Někteří čtenáři mají pocit, že premisa knihy je příliš zjednodušující, připisuje současné problémy, kterým čelí černí Američané, především historickým faktorům a předkládá vyprávění o oběti. Kritici tvrdí, že opomíjí další faktory ovlivňující problémy komunity, což vede ke spornému pohledu na její závěry.

(na základě 6 hodnocení čtenářů)

Původní název:

The Stories Whiteness Tells Itself: Racial Myths and Our American Narratives

Obsah knihy:

Odhalení zhoubných narativů, které běloši vytvářejí, aby ospravedlnili nadvládu bílých a udržovali rasistický útlak

Policejní vraždy dvou černochů, Philanda Castilea a George Floyda, jsou rámcem tohoto sžíravého zkoumání historických a fiktivních příběhů, které si bílá Amerika vypráví, aby ospravedlnila a udržela nadvládu bílé rasy. Od založení země až po léto 2020, kdy se hnutí Black Lives Matter (Na životech černochů záleží), David Mura odhaluje, jak se bělošské příběhy o rase snaží vymazat brutalitu minulosti a podpořit systémový rasismus v současnosti.

Propojením historie, literatury, etiky a hluboce osobního života se Mura vrací k základním vyprávěním o nadřazenosti bělochů (Jeffersonova obhajoba otroctví, Lincolnův často bagatelizovaný rasismus a zavedení Jima Crowa), aby ukázal, jak je identita bělochů založena na sdílené víře ve zhoubné mýty, falešné historie a rasově segregované fikce, které bělochům umožňují popírat svou vinu na minulých zvěrstvech a současných nerovnostech. Mura tvrdí, že bělošská nadřazenost vždy trvá na tom, že vědění bělochů je nadřazené vědění černochů, a toto přesvědčení odmítá pravdy obsažené v černošských vyprávěních.

Mura se obrací k literatuře a srovnává zobrazení bělošského spasitele ve filmu Amistad s románovou předlohou černošského spisovatele Alexse Patea, která se zaměřuje na africké hrdiny; zobrazení otroctví u Faulknera a Morrisona; absenci rasy v beletrii Jonathana Franzena a její nepřehlédnutelnou přítomnost v dílech ZZ Packera, přičemž sleduje konstrukci bělošství až po záměrně zkreslený portrét rasy v Americe. V esejích Jamese Baldwina nachází Mura odpověď na toto rasové zkreslení a způsob, jak se černoši a další BIPOC lidé mohou vyléčit z ran rasismu.

Mura čtenáře vede dál než k omluvě, lítosti nebo smutku, věnuje se přetrvávajícím traumatům, která si rasismus vyžádal, a odhaluje, jak hluboce potřebujeme změnit naše rasové narativy - co musí udělat běloši -, abychom rozpustili mýtus bělošství a plně uznali příběhy a zkušenosti černých Američanů.