Recenze čtenářů
Shrnutí:Edward Feser: „Poslední pověra: A Refutation of the New Atheism“ představuje důraznou obhajobu klasické filozofie proti novým ateistům a předkládá metafyzické argumenty vycházející z aristotelsko-tomistického myšlení. Kritici si všímají polemického tónu knihy, který je někdy vnímán jako drásavý, avšak mnozí čtenáři oceňují její srozumitelnost a humor. Celkově se zabývá základními filozofickými otázkami a zároveň se vypořádává s tvrzeními moderního ateismu a vyzývá k hlubšímu pochopení tradiční metafyziky.
Klady:⬤ Silný filozofický základ využívající aristotelsko-tomistickou metafyziku.
⬤ Poutavý styl psaní, který zahrnuje humor a vtip.
⬤ Přístupný úvod do klasické filozofie pro laické čtenáře.
⬤ Úspěšně rozbíjí argumenty nových ateistů tím, že poukazuje na jejich filozofické nedostatky.
⬤ Jasné vysvětlení složitých pojmů, jako je konečná kauzalita a přirozený zákon.
Zápory:⬤ Autorův tón může být vnímán jako hněvivý a drsný, zejména v první kapitole.
⬤ Některé argumenty se mohou opakovat nebo být příliš dlouhé.
⬤ Kritici tvrdí, že kniha postrádá formální strukturu, což ztěžuje kritický přístup k jejím argumentům.
⬤ Někteří čtenáři mohou považovat Feserovy interpretace moderní filosofie za jednostranné nebo příliš odmítavé.
(na základě 233 hodnocení čtenářů)
Původní název:
The Last Superstition: A Refutation of the New Atheism
Obsah knihy:
Hlavním tvrzením "nového ateismu" Richarda Dawkinse, Daniela Dennetta, Sama Harrise a Christophera Hitchense je, že již po několik staletí probíhá válka mezi vědou a náboženstvím, že náboženství tuto válku neustále prohrává a že v této fázi lidských dějin byl zcela sekulární vědecký popis světa vypracován tak důkladně a přesvědčivě, že již neexistuje žádný důvod, proč by racionální a vzdělaný člověk měl považovat tvrzení jakéhokoli náboženství za alespoň trochu hodné pozornosti.
Jak ale tvrdí Edward Feser v knize The Last Superstition, ve skutečnosti žádná válka mezi vědou a náboženstvím neexistuje a nikdy neexistovala. Místo toho se jednalo o konflikt mezi dvěma zcela filosofickými koncepcemi přírodního řádu: na jedné straně klasickou "teleologickou" vizí Platóna, Aristotela, Augustina a Akvinského, podle níž je účel nebo cílevědomost stejně neodmyslitelnou vlastností fyzikálního světa jako hmotnost nebo elektrický náboj, a moderní "mechanickou" vizí Descarta, Hobbese, Locka a Huma, podle níž se fyzikální svět skládá pouze z bezúčelných, nesmyslných částic v pohybu. Jak už to tak bývá, na základě klasického teleologického obrazu jsou existence Boha, nesmrtelnost duše a přirozenoprávní pojetí morálky racionálně nevyhnutelné. Moderní ateismus a sekularismus tak vždy zásadně závisely na tom, že jejich racionální kredibilita spočívala v insinuaci, že moderní, mechanický obraz světa byl nějakým způsobem vytvořen vědou. Tento moderní "mechanický" obraz však vědou nikdy nebyl a ani nemůže být stanoven, neboť se v první řadě nejedná o vědeckou teorii, ale pouze o filosofickou interpretaci vědy. Navíc, jak Feser ukazuje, filosofické argumenty, které v jeho prospěch uváděli raně novověcí filosofové, byly pozoruhodné pouze tím, že byly překvapivě slabé.
Skutečné důvody jeho popularity byly tehdy a jsou i dnes především politické: byl to nástroj, kterým bylo možné podkopat intelektuální základy církevní autority a otevřít cestu k novému sekulárnímu a liberálnímu společenskému řádu orientovanému na obchod a techniku. Aby se tyto politické cíle podpořily, bylo jednoduše stanoveno, jakoby fiat, že žádná teorie, která by nebyla v souladu s mechanickým obrazem světa, nesmí být považována za "vědeckou". S odstupem staletí, kdy historická paměť slábla, se na tento akt dogmatického ustanovení začalo falešně vzpomínat jako na "objev".
Tento moderní filozofický obraz je však nejen racionálně nepodložený, ale také prokazatelně nepravdivý. "Mechanické" pojetí přirozeného světa, pokud je důsledně zpracováno, totiž absurdně znamená, že racionalita, a dokonce i samotná lidská mysl, jsou iluzorní. Takzvaný "vědecký světonázor", který zastávají noví ateisté, tak nevyhnutelně podkopává své vlastní racionální základy; a v rozporu s moralistickým postojem nových ateistů podkopává i základy jakékoli možné morálky. Naproti tomu, jak ukazuje kniha Poslední pověra, klasický teleologický obraz přírody nachází silné potvrzení ve vývoji současné filosofie, biologie a fyziky; navíc morálku a samotný rozum nelze bez něj pochopit. Teleologická vize starověku a středověku je tak racionálně ospravedlněna - a s ní i náboženský světonázor, který na ní založili.
