Recenze čtenářů
Shrnutí:Kniha poskytuje stručný a zároveň informativní přehled o stíhacím letounu MiG-21, podrobně popisuje jeho historii, vývoj a význam v letectví. Obsahuje různé ilustrace a je považována za cennou pro letecké nadšence a modeláře, ačkoli někteří čtenáři upozorňovali na nedostatečnou hloubku v některých oblastech a na problémy s kvalitou fotografií.
Klady:Přehledné a informativní, snadno čitelné, skvělé ilustrace, stručný přehled historie MiGu-21, vhodné pro letecké sběratele a nadšence, podrobný popis variant a operační historie.
Zápory:Není hluboce do hloubky rozebrány všechny varianty, v překladu se objevují některé kostrbaté výrazy, omezeno na 64 stran, což může u čtenářů vyvolat touhu po větším počtu stran, několik fotografií je černobílých.
(na základě 17 hodnocení čtenářů)
Původní název:
Mikoyan-Gurevich Mig-21
Obsah knihy:
MiG-21, kterému NATO přezdívá "Fishbed", byl od roku 1972 hlavním sovětským proudovým stíhacím letounem, který v různých konfliktech soupeřil s letouny F-15 Eagle a F-14 Tomcat.
MiG-21 si pevně drží titul nejrozšířenějšího a nejpoužívanějšího proudového stíhacího letounu na světě - z linek tří závodů v bývalém Sovětském svazu jich sjelo přes 10 000 kusů. Typ se licenčně vyráběl také v Indii a Československu a do konce roku 2000 bez licence v Číně. Původní prototyp Je-6/1, navržený jako lehký taktický stíhací letoun s rychlostí Mach-2, byl poprvé zalétán v roce 1958. První sériová varianta typu, označená MiG-21F, se objevila v roce 1960 a její vylepšená subvarianta MiG-21F-13 (typ 74, hlásný název NATO Fishbed-C) byla k dispozici pro export v roce 1961. Jednalo se o zjednodušený denní stíhací letoun krátkého doletu a taktický stíhací letoun pro jasné počasí.
MiG-21F-13 měl relativně slabou výzbroj, pouze dvě střely vzduch-vzduch R-3S (AA-2 Atoll, mírně vylepšená kopie AIM-9B Sidewinder s tepelným naváděním) s účinným doletem v malé výšce mezi 0,27 nm/0,5 km a 1,1 nm/2 km. Podle pilotů byl MiG-21F-13 vynikajícím stíhačem za jasného dne, i když měl omezený bojový rádius a slabé schopnosti v noci. Lehký a obratný letoun byl od počátku navržen k zachycování transsonických/supersonických bombardérů a taktických stíhaček ve všech výškách až do 66 000 stop.
MiG-21bis byl poslední verzí typu, který se poprvé vznesl do vzduchu v roce 1969, přičemž první sériové exempláře sjely z linky v roce 1972. MiG-21bis se vyznačoval zesíleným trupem, optimalizovaným pro vzdušný boj v nízkých výškách a útoky na pozemní cíle. Byl poháněn modernizovaným proudovým motorem R-25-300 s výkonem 40 koní. 2 kN (9 038 lb) v suchém stavu a 69. 65 kN (15 653 lb) s přehříváním, s tříminutovým nouzovým přehříváním o síle 97 kN (21 790 lb) v nízké výšce. Piloti však poznamenali, že těžší "bis" je mnohem méně obratný než MiG-21PF/PFM a že se ve vzduchu chová jako býk, zatímco létání s MiG-21PFM bylo jako jízda na hřebci.
MiG-21bis byl úspěšnou kombinací draku a pohonné jednotky z 60. let, vybavenou analogovou avionikou ze 70. let a moderními raketami pro boj se psy. Do poloviny 80. let si sice zachoval zásadní nedostatky svých předchůdců - omezený operační rádius a radarový dosah, nedostatek raket s nadsvětelným dosahem, špatný výhled pilota, průměrné jízdní vlastnosti při nízkých rychlostech a vysoké pracovní zatížení pilota, vyžadující tvrdý výcvik a soustředění během celého letu -, ale ukázal se jako levný a široce oblíbený bojový letoun.
