Recenze čtenářů
Aktuálně nejsou k dispozici žádné recenze čtenářů. Hodnocení je založeno na 5 hlasů.
Původní název:
The Lithuanian Slaughter of its Jews: The Testimonies of 121 Jewish survivors of the Holocaust in Lithuanian, recorded by Leyb Koniuchowsky, in Displa
Obsah knihy:
Více než pět století trvající život Židů na Litvě byl náhle ukončen masovým vyvražděním litevských Židů v druhé polovině roku 1941. Zde zveřejněná svědectví vypovídají o zkáze židovského života v Litvě. Pachatelé masakru, většinou Litevci, jednali s nadšením a v mnoha případech bez pomoci či dohledu invazních Němců. Svědectví není příjemné číst. Vyprávějí o hrůzách a zlu páchaném na litevských Židech. V mnoha z nich se opakuje stejný vzorec ponižování a vyvražďování: Litevci na Židy nejprve morálně a duchovně útočili, ukládali jim různé ponižující práce, mučení a další zlo.
Poté začala jejich fyzická likvidace. Ozbrojené bandy samozvaných "partyzánů" převzaly kontrolu nad litevskými městy hned po odchodu okupačních Sovětů. Často ještě před příchodem Němců začaly tyto bandy terorizovat a týrat židovské obyvatelstvo: Partyzáni a další vnikali do židovských domů a bezostyšně rabovali židovský majetek. Krátce poté začalo věznění, mučení a popravy bez soudu. Jako první byli zabiti Židé se sovětskými vazbami.
Později mohl jakýkoli domnělý nebo vymyšlený přestupek znamenat popravu nebo mohl být Žid zabit bezdůvodně. Nemovitý majetek Židů si nárokovali jejich litevští sousedé, zejména partyzáni a jejich rodiny. Nakonec byli Židé odváděni do jam vykopaných v nedalekých lesích, kde byli zastřeleni. V chaosu tohoto organizovaného vyvražďování byli mnozí v jámách pohřbeni zaživa. Někdy partyzáni lámali malé děti na kolenou nebo jim rozbíjeli hlavy o stromy, než je polomrtvé hodili do jámy. Ze 121 zde zveřejněných svědectví je zřejmé, že vyvražďování Židů bylo všeobecně známé. Obyvatelé měst viděli, jak jsou Židé zavíráni, mučeni, týráni a odváděni. Sedláci s vozy občas pomáhali převážet Židy a jejich majetek. Kromě té části obyvatelstva, která se aktivně podílela na vyvražďování Židů nebo se podílela na mučení či znásilňování, si mnoho místních lidí přivlastňovalo nebo "dědilo" domy Židů. Totéž se dělo s majetkem domácností, včetně oblečení, které Židé museli před zavražděním odložit v jámách. Peníze a šperky, které nesebrali Němci nebo odpovědné osoby, vymáhali měšťané nebo venkovští lidé. Bylo běžné, že Židé svěřovali svůj majetek litevským přátelům nebo sousedům, a to "až do konce války". Masové vyvražďování znamenalo, že tento majetek většinou nebyl nikdy získán zpět. V některých případech Litevci později zradili Židy, kteří se snažili získat svůj majetek zpět.
Na druhé straně byli Litevci, kteří byli čestní a riskovali své životy i životy svých rodinných příslušníků, aby Židům pomohli. Dnes jim vzdáváme čest, úctu a poděkování. Kromě toho je důležité si uvědomit, že současní Litevci nejsou vinni zločiny dřívějších generací. Současná litevská vláda se však na rozdíl od německé vlády zdráhá převzít plnou odpovědnost za genocidu spáchanou na jejím území. Někteří z pachatelů jsou totiž vyznamenáváni jako hrdinové za odpor proti sovětské okupaci. Jsou po nich pojmenovány pamětní desky a ulice. Žádný z těchto "hrdinů" nebyl za svého života stíhán. Míra účasti na genocidě Židů a kolaborace s nacisty je v Litvě stále bagatelizována a současná litevská vláda se snaží jejich odpovědnost legislativně odstranit. Doufáme, že se tento postoj a vyznamenávání zločinců změní. David Solly Sandler sedsand@iinet.net. au.
