Estetická výchova v éře globalizace

Recenze čtenářů

V recenzích se zdůrazňuje, že kniha je vysoce intelektuální a dobře strukturovaná, s hlubokým vhledem do literární teorie, zejména ve vztahu k indickému a africkému kontextu. Pozornost je věnována poutavým úvodům a cenným poznámkám na konci knihy. Kniha však není považována za vhodnou pro všechny čtenáře, neboť vyžaduje určitou úroveň předchozích znalostí teorie a literatury.

⬤ Intelektuální hloubka
⬤ dobře strukturovaná s jasným vedením autora
⬤ cenné závěrečné poznámky
⬤ podněcující k zamyšlení
⬤ obsahuje postřehy o indickém a africkém kontextu
⬤ vhodná pro čtenáře obeznámené s tématem.

⬤ Není vhodná pro všechny čtenáře
⬤ vyžaduje předchozí znalosti teorie a literatury
⬤ může působit obtížně pro ty, kteří se s tématem neseznámili.

(na základě 4 hodnocení čtenářů)

Původní název:

An Aesthetic Education in the Era of Globalization

Obsah knihy:

Nejznámější světová kritická teoretička - vědkyně, která definovala obor postkoloniálních studií - prošla během posledních dvaceti let radikální změnou myšlení. Zjistila, že úhledné polarity tradice a modernity, koloniální a postkoloniální již nestačí k interpretaci globalizované současnosti, a obrátila se jinam, aby předložila svůj hlavní argument: estetická výchova je posledním dostupným nástrojem k realizaci globální spravedlnosti a demokracie.

Spivaková není ochotna obětovat etické ve jménu estetického nebo obětovat estetické při řešení politického, což z jejího úkolu dělá ohromný úkol. Když se potýká s těmito křehkými vztahy, přepisuje koncept hry jako dvojí vazby Friedricha Schillera, čte Gregoryho Batesona s Gramscim, když vyjednává s Immanuelem Kantem, a zároveň vede dialog se svým učitelem Paulem de Manem. Mezi problémy, kterými se Spivaková zabývá, patří i tento: Jsme připraveni vzdát se bohatství světových jazyků ve jménu globální komunikace? „I dobrá globalizace (neúspěšný sen socialismu) vyžaduje uniformitu, kterou musí zpochybnit rozmanitost mateřských jazyků,“ píše Spivaková. „Babylonská věž je naším útočištěm.“.

V esejích o teorii, překladu, marxismu, genderu a světové literatuře a o spisovatelích, jako jsou Assia Djebar, J. M. Coetzee a Rabindranath Tagore, Spivaková obhajuje společenskou naléhavost humanitních věd a obnovuje literární vědu, uvězněnou v korporátní univerzitě. „Možná,“ píše, ‚že literární věda ještě může něco udělat.‘.