Čas zahrady

Recenze čtenářů

W. S. Merwina „Čas zahrady“ je hluboce reflexivní básnická sbírka, která zachycuje podstatu stárnutí, lásky a pomíjivosti života. Básně rezonují s osobními i univerzálními tématy a nutí čtenáře zamyslet se nad smrtelností a zároveň ocenit okamžiky krásy a radosti.

Sbírka je plná nádherné poezie, která je dojemná i hluboká. Merwinův jedinečný styl, který se vyznačuje absencí velkých písmen a interpunkce, umocňuje přirozený tok jeho díla. Mnozí čtenáři shledávají jeho úvahy o životě, stárnutí a lásce jako emocionálně rezonující a duchovně povznášející. Je oceňována pro svou krásnou obraznost a dojemná témata, díky nimž se stává zdrojem útěchy a inspirace.

Někteří čtenáři mohou považovat témata ztráty a smrtelnosti za tíživá či melancholická, neboť mnoho básní se zabývá autorovými úvahami o stárnutí a vztazích, které jsou jím ovlivněny. Abstraktní povaha některých básní může být také výzvou pro čtenáře, kteří dávají přednost konvenčnějšímu stylu poezie.

(na základě 16 hodnocení čtenářů)

Původní název:

Garden Time

Obsah knihy:

W. S. Merwin byl pravděpodobně nejvlivnějším americkým básníkem posledního půlstoletí - umělcem, který změnil a oživil vizi poezie pro naši dobu. V letech 2010-2011 byl laureátem poezie Spojených států amerických a stal se zásadním hlasem moderní americké literatury.

Básně ze sbírky Čas zahrady Merwin složil v době, kdy ztrácel zrak. Když už neviděl dost dobře na to, aby mohl psát, diktoval básně své ženě Paule. V této nádherné, uvědomělé a život potvrzující knize usměrňuje energii z oživlých zvuků a vzpomínek, aby nám připomněl, že „jedinou nadějí je být denním světlem“.

V této pozdní sbírce, kterou napsal na konci 80. let, se hluboce ponořil do úvah o plynutí času a o křehkosti a udržující síle paměti. Přepíná mezi minulostí a přítomností a ukazuje nám silnou a dojemnou vizi věčnosti, přičemž se zaměřuje na obrazy rána, západů slunce, střídání ročních období, hvězd, ptáků a hmyzu, aby zachytil propojení času, prostoru a světa přírody.

V básni o Li Poovi se píše: "Teď už je tu jen řeka, / která vždycky šla svou vlastní cestou. V jiné básni se mu zdá, že "pořád je tu stejná řeka / dům je starý dům a já jsem tu ráno / ve slunečním světle a zpívá stejný pták". Vzpomíná na dobu, kdy "vážky byly běžné jako sluneční světlo / vznášely se ve svých vlastních dnech", a vybavuje si "dům, který byl ponechán svému vlastnímu tichu / po půl století". V podivuhodné básni nazvané "Variace na doprovod mraku" píše: "Stále hledám to, co bylo vždycky moje / hledám to, i když / myslím na to, že to opustím.".