Annie Besantová: Autobiografie

Recenze čtenářů

V recenzích autobiografie Annie Besantové se mísí obdiv k jejímu životu a přínosu s kritikou jejího podání. Mnozí čtenáři oceňují Besantové cestu osobními zápasy a její obhajobu sociální spravedlnosti, feminismu a spirituality. Problémy s formátováním knihy však byly pro některé čtenáře velkou překážkou, která ovlivnila jejich schopnost zapojit se do obsahu.

⬤ Inspirativní životní příběh Annie Besantové, který ukazuje její odvahu a angažovanost ve prospěch sociální spravedlnosti a práv žen.
⬤ Přehledný vhled do jejího vývoje od manželky kazatele k socialistce a teosofce.
⬤ Poutavé vyprávění, které rezonuje se současnými problémy, jako je domácí násilí a sociální nerovnost.
⬤ Pro některé čtenáře podnětné vyprávění, které osvětluje morální a duchovní debaty 19. století.

⬤ Špatné formátování a problémy s čitelností, včetně malé velikosti písma a chybějících stránkových zlomů.
⬤ Někteří čtenáři považovali psaní za nudné nebo nezáživné, takže bylo náročné se do knihy plně zapojit.
⬤ Autobiografie je kritizována za náhlý konec, který vynechává významné části Besantova života.
⬤ Omezené zaměření na samotnou teosofii nesplňuje všechna čtenářská očekávání.

(na základě 25 hodnocení čtenářů)

Původní název:

Annie Besant: An Autobiography

Obsah knihy:

Annie Besantová (n e Wood.

1. října 1847 - 20. září 1933) byla britská socialistka, teosofka, bojovnice za práva žen, spisovatelka, řečnice, pedagožka a filantropka. Byla považována za bojovnici za lidskou svobodu a horlivě podporovala irskou i indickou samosprávu. Byla plodnou autorkou a na svém kontě měla více než tři sta knih a brožur. Jako pedagožka se zasloužila mimo jiné o založení Banáraské hinduistické univerzity.

V roce 1867 se Annie ve svých 20 letech provdala za duchovního Franka Besanta a měli spolu dvě děti. Anniiny stále nekonvenčnější náboženské názory však vedly v roce 1873 k jejich právnímu rozchodu. Poté se stala významnou řečnicí Národní sekulární společnosti (National Secular Society, NSS), spisovatelkou a blízkou přítelkyní Charlese Bradlaugha. V roce 1877 byli stíháni za vydání knihy bojovníka za kontrolu porodnosti Charlese Knowltona. Tento skandál je proslavil a Bradlaugh byl následně v roce 1880 zvolen poslancem za Northampton.

V roce 1890 se Besantová seznámila s Helenou Blavatskou a během několika následujících let její zájem o teosofii rostl, zatímco zájem o světské záležitosti upadal. Stala se členkou Teosofické společnosti a významnou přednášející na toto téma. V rámci své práce spojené s teosofií cestovala do Indie. V roce 1898 pomáhala založit Ústřední hinduistickou školu a v roce 1922 se podílela na založení Hajdarábádské (sindské) národní vysokoškolské rady v indické Bombaji. V roce 1902 založila první zámořskou lóži Mezinárodního řádu svobodných zednářů Le Droit Humain. Během několika následujících let založila lóže v mnoha částech britského impéria. V roce 1907 se stala prezidentkou Teosofické společnosti, jejíž mezinárodní ústředí se v té době nacházelo v Adyaru v Madrásu (Čennaí).

V Indii se také zapojila do politiky a vstoupila do Indického národního kongresu. Když v roce 1914 vypukla první světová válka, pomohla založit Home Rule League, která se zasazovala o demokracii v Indii a o status dominia v rámci britského impéria. To vedlo k jejímu zvolení předsedkyní Indického národního kongresu na konci roku 1917. Koncem dvacátých let Besantová odcestovala do Spojených států se svým protějškem a adoptivním synem Jiddu Krishnamurtim, o němž tvrdila, že je novým Mesiášem a vtělením Buddhy. Krišnamurti tato tvrzení v roce 1929 odmítl. Po válce až do své smrti v roce 1933 pokračovala v kampani za nezávislost Indie a za teosofii. (wikipedia.org)