Ztracený obzor

Recenze čtenářů

Ztracený horizont je klasický román Jamese Hiltona, který vypráví příběh čtyř mužů, kteří se po havárii letadla v Himálaji dostanou do idylické a bájné Šangri-La. Kniha se zabývá tématy utopie, lidské povahy a hledání smyslu života. Čtenáři obecně oceňují hloubku příběhu a jeho nadčasové poselství, i když v některých vydáních upozorňují na problémy se zastaralým jazykem a některé nedostatky ve formátu.

⬤ Nadčasové téma míru, krásy a hledání smyslu života.
⬤ Poutavé postavy a filozofická hloubka.
⬤ Vyvolává silný pocit touhy po ideální společnosti.
⬤ Fyzická kvalita některých vydání je chválena pro svou estetickou reprodukci.
⬤ Poskytuje vhled do pohledu na válku a společnost ve 30. letech 20. století.

⬤ Zastaralý jazyk může modernímu publiku činit potíže při čtení.
⬤ Pomalé tempo, zejména na začátku, může některé čtenáře frustrovat.
⬤ V několika vydáních chybí prolog a epilog, které jsou pro úplný kontext zásadní.
⬤ Některé postavy postrádají hloubku a vývoj, což vede ke smíšeným pocitům z jejich vykreslení.
⬤ U verzí pro Kindle byly hlášeny problémy s chybějícím obsahem nebo typografickými chybami.

(na základě 907 hodnocení čtenářů)

Původní název:

Lost Horizon

Obsah knihy:

James Hilton (9. září 1900 - 20. prosince 1954) byl anglický spisovatel, který se proslavil několika bestsellery, včetně knih Ztracený obzor a Sbohem, pane Chips. Psal také hollywoodské scénáře.

Ztracený obzor.

Tento román, poprvé vydaný v roce 1933, získal Hiltonovi v roce 1934 Hawthorndenovu cenu. Později si společnost Pocket Books, která byla průkopníkem vydávání malých, levných knih v měkkých deskách, vybrala v roce 1939 Ztracený obzor jako svůj první titul. Z tohoto důvodu je román často označován za knihu, která zahájila "paperbackovou revoluci".

K napsání Ztraceného obzoru a vymyšlení Šangri-La prý Hiltona inspirovala četba článků Josepha Rocka, rakousko-amerického botanika a etnologa, který zkoumal jihozápadní čínské provincie a tibetské pohraničí, v časopise National Geographic. Hilton, který v té době stále žil v Británii, byl možná ovlivněn tibetskými cestopisy prvních cestovatelů po Tibetu, jejichž spisy byly nalezeny v Britské knihovně. Za předlohu pro hrdinu příběhu byl prohlášen také Christian Zeeman, dánský otec matematika Christophera Zeemana. Zmizel během pobytu v Japonsku (kde se mu v roce 1925 narodil syn) a údajně žil inkognito v zen-buddhistickém klášteře.

Někteří tvrdí, že předlohou bylo odlehlé údolní městečko Weaverville v Kalifornii na dalekém severu okresu Trinity, ale to je výsledek chybné interpretace Hiltonova výroku v rozhovoru z roku 1941, v němž řekl, že mu Weaverville připomíná Šangri-La. Shodou okolností se v Junction City (asi 8 mil od Weaverville) nyní nachází tibetské buddhistické centrum s občasnými tibetskými mnichy v šafránových hábitech.

Název "Šangri-La" se stal synonymem pro bájnou utopii, trvale šťastnou zemi, izolovanou od světa. Po Doolittleově náletu na Tokio, kdy skutečnost, že bombardéry vzlétly z letadlové lodi, zůstala přísně utajena, řekl americký prezident Franklin D. Roosevelt novinářům s humorem, že vzlétly ze Šangri-La. Námořnictvo následně dalo toto jméno letadlové lodi a Roosevelt pojmenoval své prezidentské útočiště v Marylandu Shangri-La. (Později prezident Dwight D. Eisenhower přejmenoval útočiště na Camp David po svém vnukovi a toto jméno se pro něj používá dodnes. ) Zhongdian, horská oblast v jihozápadní Číně, byla přejmenována na Shangri-La (Xianggelila) na základě tvrzení, že inspirovala Hiltonovu knihu. (wikipedia.org)