Žlutá tapeta

Recenze čtenářů

Žluté tapety od Charlotte Perkins Gilmanové jsou krátký, ale silný příběh, který se zabývá tématy duševního zdraví, zejména poporodní deprese, a kritizuje zacházení se ženami v 19. století. Vyprávění sleduje propad ženy do šílenství, kterou její manžel lékař zavře do pokoje se znepokojivými žlutými tapetami, jež odrážejí jak její psychický zmatek, tak utlačovatelské společenské normy té doby.

Příběh je oceňován pro svá podnětná témata, krásnou, ale přesto strhující prózu a účinné zobrazení duševní nemoci z pohledu ženy. Čtenáři jej považovali za poutavý, mrazivý a za významný komentář k právům žen a otázkám duševního zdraví. Důraz vyprávění na vnitřní život hlavní hrdinky a její boj proti společenskému a manželskému útlaku našel u mnohých odezvu, což z něj činí pozoruhodné feministické literární dílo.

Někteří čtenáři měli pocit, že emocionální dopad je přehnaný a příběh neodpovídá své pověsti výrazně znepokojivého díla. Jiní poznamenali, že vydání, které četli, postrádalo doplňující materiály, což ho činí méně atraktivním pro sběratele. Objevily se také výtky k tempu a struktuře, stejně jako nespokojenost s jednáním postav, zejména s manželovým povýšeneckým přístupem.

(na základě 824 hodnocení čtenářů)

Původní název:

The Yellow Wallpaper

Obsah knihy:

Žlutá tapeta od Charlotte Gilmanové. Na té tapetě jsou věci, o kterých kromě mě nikdo neví a nikdy vědět nebude.

Žlutá tapeta ukazuje postoj 19. století k tělesnému a duševnímu zdraví žen. Příběh je souborem deníkových záznamů ženy, kterou manžel zamkl v ložnici v patře domu, který si na léto pronajal.

Je to velká, vzdušná místnost, téměř přes celé patro, s okny na všechny strany, s dostatkem vzduchu a slunečního svitu.

Soudím, že to byl nejdřív dětský pokoj a pak herna a tělocvična, protože okna jsou zamřížovaná pro malé děti a ve stěnách jsou kroužky a další věci. Malba a papír vypadají, jako by je používala chlapecká škola.

Je strhaná - papír - ve velkých skvrnách kolem čela postele, asi tak daleko, kam dosáhnu, a na velkém místě na druhé straně pokoje nízko dole. V životě jsem neviděl horší papír. Jeden z těch rozevlátých křiklavých vzorů, které se dopouštějí všech uměleckých hříchů.

Je dost matný na to, aby zmátl oko při sledování, dost výrazný na to, aby neustále dráždil a provokoval ke studiu, a když ty trapné nejisté křivky sledujete jen kousek, najednou spáchají sebevraždu - vrhají se do nehorázných úhlů, ničí se v neslýchaných rozporech. Barva je odpudivá, téměř odpudivá; doutnající nečistá žluť, podivně vybledlá pomalu se otáčejícím slunečním světlem. Na některých místech je matně, ale přesto zářivě oranžová, jinde má odporný sírový nádech.

Není divu, že ji děti nesnášely! I já bych ji nenáviděla, kdybych v ní měla žít dlouho.