We Shall Be No More: Suicide and Self-Government in the Newly United States
Sebevražda je typicky individuální čin, který má však nečekaně široké společenské důsledky. Ačkoli je dnes vnímána jako soukromý fenomén, v nejistých dobách po americké revoluci se tento osobní čin mnohým jevil jako veřejná hrozba, která v sobě neskrývala nic menšího než osud rodící se republiky.
Chlípní romanopisci a dychtiví novináři vysílali obrazy mladého národa, který se rychle ničí. Rodiče, lékaři, ministři a soudci diskutovali o smyslu sebezničení a o tom, zda mu lze (nebo je třeba) zabránit. Věznitelé a soudní úředníci spěchali, aby zmařili odsouzené vězně, kteří si vyráběli halapartny z prostěradel, zatímco abolicionisté využívali sebevraždy otroků jako svědectví o zhoubě této zvláštní instituce i o lidskosti jejích obětí. Tyto zájmové skupiny, které se snažily vytvořit životaschopné politické společenství z mimořádného národního zmatku, se dovolávaly sebevraždy jako prostředku, jak čelit nejzávažnějším otázkám, jimž nově sjednocené státy čelily: Jaká je vhodná rovnováha mezi individuální svobodou a společenským řádem? Komu patří vlastní já? A jak daleko by měla sahat kontrola státu (nebo církve, manžela či pána) nad jednotlivcem?
Richard Bell ve strhující próze a s využitím množství sugestivních primárních pramenů odhaluje, jakým způsobem bylo sebedestrukce v rané Americe vnímána jako transgresivní výzva ztělesněné autoritě, předzvěst nebezpečí i možností. Jeho jedinečná studie o sebevraždě mezi revolucí a rekonstrukcí odhaluje, co bylo v sázce - osobně i politicky - v prvních desetiletích života národa.
© Book1 Group - všechna práva vyhrazena.
Obsah těchto stránek nesmí být kopírován ani použit, a to ani částečně ani úplně, bez písemného svolení vlastníka.
Poslední úprava: 2024.11.08 20:25 (GMT)