Vysídlené děti vysídlených dětí

Recenze čtenářů

Aktuálně nejsou k dispozici žádné recenze čtenářů. Hodnocení je založeno na 4 hlasů.

Původní název:

The Displaced Children of Displaced Children

Obsah knihy:

Poezie. Asijská a asijsko-americká studia. Rodinná historie, která se pohybuje mezi minulostí, přítomností a budoucností, putuje mezi Amerikou, Pákistánem, moderní Evropou a dokonce i do vesmíru. Faisal Mohyuddin se noří do minulosti svých rodičů a jejich sousedů v Pákistánu a Indii v sebevědomě nemožné snaze najít nějaký způsob sounáležitosti s místem, které je ztracené. Od elegantních ghazalů plných nářků až po koktavé, nesouvislé fráze plné stesku Mohyuddin se zdrženlivými emocemi líčí složitost toho, co znamená být vysídlen, geograficky, duchovně i psychologicky. S okamžiky smutku, které se střídají se znepokojivým humorem, hlubokou rodinnou láskou a oslavou krásy, je to příběh, který pozná každý, kdo se někdy cítil vysídlen v novém světě. Pokud je osobní politické, pak je to skutečně poezie pro naši dobu.

„DĚTI BEZ MÍSTA si žádají vaši pozornost už svým názvem, který přímo vypovídá o specifické imigrantské reflexi, o tom, jak šev bez místa rozděluje a zároveň spojuje generace. V jedné básni mluvčí „zapomíná urdské / slovo pro samotu, zapomíná paňdžábské slovo pro / samotu, zapomíná anglické slovo pro samotu“. V jiné se ocitá v situaci, kdy „drží dva velké kameny, // hledá něco dalšího / posvátného, co by mohl rozbít“. Nejsou to beznadějné básně, ale beznadějnost poznaly. Jaký je to tedy zázrak, tato práce (a je to práce) obrátit se zpět k radosti, vytvořit radost navzdory (nebo navzdory) těm silám, které by se proti ní spikly. Světlo hvězd zde putuje staletími, jen aby nás oslnilo. Syn otce se stává otcem syna. Věčnost existuje jen v zrcadlech, říká kniha a pak to dokazuje. Jsem tak dychtivým žákem této knihy, tohoto básníka a tohoto světla.“ - Kaveh Akbar.

„Debutová sbírka Faisala Mohyuddina vypovídá o touze vytvořit celek ve světě, který se příliš často zdá být rozdělený ve švech. Tyto básně, psané s neutuchajícím smyslem pro empatii a nabité nezaměnitelnou touhou, rozplývají hranice mezi historickým záznamem, pamětí a představivostí. Mohyuddin připomíná utrpení vysídlených a zároveň proměňuje zármutek v píseň, bolest srdce v příběh a hlad v moudrost. Tato sbírka vyždímala mé unavené srdce.“ - Colum McCann.

„Faisal Mohyuddin v těchto básních skládá lyrické vyprávění, v němž jako materiál využívá historickou skutečnost a éterickou touhu, která vyrůstá z nejnepravděpodobnějších štěrbin historicko-osobního světa nebo se v nich usazuje. Za každým škrábancem na mapě rozdělení se skrývá mezera uzavírající se mezi keramickými dlaždicemi připevněnými na podlaze matkou, která mluví o tom, že zůstane nablízku; za každým dobrým králem se skrývá vrah stejného jména; za každým vrahem básník; a za každou ztrátou legenda. Nejvíce na tomto díle obdivuji, jak konfrontuje a snižuje pýchu a povyšuje kvalitu touhy na ozvěnu idiomu mystika „touha s energií a vahou sobě vlastní, touha, která sídlí v písni nebo vzdechu, v modlitbě nebo objetí, v krákání / nebo vrkání.“ - Shadab Zeest Hashmi.