Vrby

Recenze čtenářů

Recenze knihy Algernona Blackwooda „The Willows“ vyzdvihují její atmosférické psaní a pomalu budované napětí, které vytváří napínavý nadpřirozený hororový příběh, jenž ve čtenáři zanechává pocit úzkosti a tajemství. Zatímco mnozí chválí jeho lyrickou prózu a strašidelné obrazy, někteří shledávají, že postrádá konvenční vývoj zápletky a uzavření, což vede ke smíšeným pocitům ohledně závěru.

⬤ Lyrický a elegantní styl psaní.
⬤ Úspěšně vytváří napjatou a strašidelnou atmosféru.
⬤ Jedinečný psychologický horor, který zkoumá neznámé.
⬤ Buduje ve čtenáři silný pocit znepokojení a paranoie.
⬤ Vřele doporučujeme fanouškům klasického hororu a nadpřirozené literatury.
⬤ K dispozici zdarma na Kindle, což ji činí dostupnou.

⬤ Někteří čtenáři považují děj za nedostatečný, s minimem akce a rozuzlení.
⬤ Konec může působit nejednoznačně nebo neuspokojivě.
⬤ Styl psaní může být pro moderní čtenáře náročný nebo pomalý.
⬤ Není vhodný pro ty, kteří vyhledávají moderní hororový styl, jako je Stephen King.

(na základě 182 hodnocení čtenářů)

Původní název:

The Willows

Obsah knihy:

Algernon Henry Blackwood (1869-1951) byl anglický spisovatel nadpřirozené literatury. Blackwood byl také novinářem a rozhlasovým vypravěčem.

Blackwood měl za sebou pestrou kariéru: farmařil v Kanadě, provozoval hotel, byl novinovým reportérem v New Yorku a esejistou v různých periodikách. Jeho dílo zahrnovalo deset sbírek povídek, čtrnáct románů, příběhy pro děti a několik divadelních her. V mnoha jeho povídkách se odráží láska k přírodě a pobytu v přírodě.

Mezi jeho nejznámější povídky patří "The Willows" a "The Wendigo".

Úryvek z povídky Vrby zní: "Poprvé byly pořádně vidět, ty obrovské postavy, těsně v korunách keřů - obrovské, bronzově zbarvené, pohybující se a zcela nezávislé na kymácení větví. Viděl jsem je zřetelně a všiml jsem si, když jsem si je teď přišel prohlédnout klidněji, že jsou mnohem větší než lidé, a vlastně že něco v jejich vzhledu proklamuje, že vůbec nejsou lidé.

Určitě to nebyly jen pohyblivé kresby větví proti měsíčnímu světlu. Pohybovaly se nezávisle na sobě. Stoupaly vzhůru v nepřetržitém proudu od země k nebi a zcela zmizely, jakmile dosáhly temnoty oblohy.

Proplétaly se jedna s druhou, tvořily obrovský sloup a já viděl, jak se jejich končetiny a obrovská těla vzájemně prolínají a rozplývají a vytvářejí tuto hadovitou linii, která se ohýbala, kymácela a spirálovitě kroutila spolu se zákrutami větrem zmítaných stromů. Byly to nahé, plynulé tvary, které procházely keři, téměř uvnitř listí - stoupaly v živém sloupu k nebi. Jejich tváře jsem nikdy nemohl spatřit.

Neustále se přelévaly vzhůru, kymácely se ve velkých prohnutých křivkách, s odstínem matného bronzu na kůži..... Čím déle jsem se totiž díval, tím jistější jsem si byl, že ty postavy jsou skutečné a živé, i když možná ne podle měřítek, na kterých by trvala kamera a biolog.".