Veselí muži

Recenze čtenářů

Kniha Roberta Louise Stevensona „Veselí lidé a jiné příběhy a bajky“ obsahuje řadu zábavných povídek, které ukazují jeho vypravěčské schopnosti. Zatímco někteří čtenáři považují povídky za bohaté a poutavé, jiní se domnívají, že tato sbírka nepatří mezi Stevensonova nejlepší díla a nemusí se líbit těm, kteří neznají jeho styl.

Poutavé vyprávění se směsí napětí, humoru a živých popisů. Povídky pokrývají širokou škálu žánrů a témat a poskytují zábavný zážitek. Pozoruhodné povídky jako „Veselí muži“, „Will o' the Mill“ a „Olalla“ jsou vyzdvihovány pro svou kvalitu a hloubku. Fanoušci Stevensonova díla ocení jeho jedinečný vypravěčský hlas.

Některé povídky jsou vnímány jako nezajímavé nebo postrádající hloubku. Velký důraz je kladen na popisné prvky, což někteří čtenáři považují za únavné. Použití skotského dialektu v povídce „Thrawn Janet“ představuje pro některé čtenáře problém. Celkově sbírka nemusí najít odezvu u těch, kteří již nejsou Stevensonovými fanoušky.

(na základě 4 hodnocení čtenářů)

Původní název:

The Merry Men

Obsah knihy:

Zakoupením jedné z klasických knih 1. světové knihovny podpoříte naši bezplatnou internetovou knihovnu elektronických knih ke stažení. Navštivte nás online na www.1stWorldLibrary.ORG - - BYLO to krásné ráno na konci července, když jsem se naposledy vydal pěšky na Aros. Večer předtím mě v Grisapolu vysadila na břeh loď.

Dal jsem si snídani, jakou mi poskytl malý hostinec, a když jsem nechal všechna svá zavazadla, dokud se mi nenaskytne příležitost vrátit se pro ně po moři, vyrazil jsem s veselým srdcem přímo přes výběžek. Zdaleka jsem nebyl zdejším rodákem, pocházel jsem totiž z nesmíšeného nížinného rodu. Ale můj strýc Gordon Darnaway se po chudém, drsném mládí a několika letech na moři oženil na ostrovech s mladou ženou.

Jmenovala se Mary Macleanová, poslední ze své rodiny.

A když zemřela při porodu dcery, zůstal mu v držení Aros, statek s mořskými pozemky. Přinášela mu jen prostředky k životu, jak jsem dobře věděl.

Byl to však muž, kterého pronásledovalo neštěstí.

Obával se, že když byl obtěžkán malým dítětem, bude muset podniknout nové životní dobrodružství.

A zůstal v Arosu a kousal si nehty osudem. V té izolaci mu nad hlavou ubíhala léta a nepřinášela ani pomoc, ani uspokojení. Mezitím naše rodina v nížinách vymírala.

Nikomu z té rasy se nepoštěstilo.

A můj otec měl možná největší štěstí ze všech, protože nejenže zemřel jako jeden z posledních, ale zanechal po sobě syna a trochu peněz na jeho výživu. Byl jsem studentem Edinburské univerzity, žil jsem si dost dobře na vlastní útraty, ale bez příbuzných.

Když se nějaká zpráva o mně dostala ke strýci Gordonovi na Ross Grisapol.

A ten, protože byl mužem, pro něhož byla krev hustší než voda, mi napsal hned v den, kdy se dozvěděl o mé existenci, a naučil mě považovat Aros za svůj domov. Tak se stalo, že jsem začal trávit prázdniny v této části země, tak vzdálené od veškeré společnosti a pohodlí, mezi treskami a mořskými ptáky.

A tak jsem se tam teď, když jsem skončil s vyučováním, toho červencového dne vracel s tak lehkým srdcem.