Svoboda a umění: Eseje o hudbě a literatuře

Recenze čtenářů

Kniha je sbírkou esejů Charlese Rosena, které se zabývají širokou škálou témat zaměřených především na hudbu a obsahují osobní anekdoty a kritické komentáře k různým tématům. Psaní je oceňováno pro svou promyšlenost a zábavný styl, díky němuž si jej mohou vychutnat i čtenáři neznalí všech pojmů.

Kniha je krásně napsaná, podněcuje k zamyšlení a je pronikavá. Čtenáři oceňují Rosenovo upřímné vyjádření názorů a rozmanitost probíraných témat, včetně anekdot o slavných hudebnících. Eseje jsou pro čtenáře výzvou a vybízejí je ke kritickému myšlení. Pro mnohé byla kniha poutavá a nechtěli, aby skončila, což podtrhuje její poutavost.

Někteří čtenáři poznamenali, že Rosenův styl se zdá být hněvivější než v předchozích dílech, což nemusí každému vyhovovat. Navíc se objevily výtky týkající se jeho názorů na hnutí staré hudby, které někteří považovali za příkré nebo neoprávněné. Několik z nich také zmínilo, že některé koncepty v knize nemusí být zcela opodstatněné nebo by si zasloužily větší srozumitelnost.

(na základě 7 hodnocení čtenářů)

Původní název:

Freedom and the Arts: Essays on Music and Literature

Obsah knihy:

Existuje v dějinách okamžik, kdy se dílu dostává ideální interpretace? Nebo je vždy nutné vyjednávat, aby byla zachována minulost a přizpůsobena přítomnosti? Svoboda interpretace, jak naznačuje Charles Rosen v těchto jiskřivých zkoumáních hudby a literatury, existuje v křehké rovnováze s věrností identitě původního díla.

Rosen nás varuje, abychom se při přístupu k umění minulosti vyhnuli doktrinářským extrémům. Chápat Shakespeara pouze tak, jak by ho chápal alžbětinský nebo jakobínský divadelník, nebo modernizovat jeho hry bez smyslu pro to, co přinášejí z jeho doby, deformuje dílo, činí ho méně mnohoznačným a ve své podstatě méně zajímavým. Aby dílo zůstalo živé, musí v průběhu času měnit svůj charakter a zároveň si zachovat platné svědectví o svém nejranějším stavu. Když badatelé dvacátého století přetvořili Mozartův nevýrazný, idealizovaný obraz devatenáctého století v obraz moderního revolučního expresionisty, paradoxně mu tím vrátili pověst, kterou měl mezi svými současníky osmnáctého století. Mozart se opět stal komplexním inovátorem, náročným na provedení i pochopení.

Rosen se opírá o různé kritické metody a tvrdí, že intenzivní poslech nebo čtení pro potěšení je jedinou činností, která je nezbytná pro plné porozumění. Umožňuje nám zažít mnohostranné možnosti v literatuře a hudbě a vyhnout se rozpoznávání pouze revolučních prvků umělecké tvorby. Oživením pocitu, že umělecká díla mají své vnitřní přednosti, které přinášejí potěšení, ospravedlňujeme jejich další existenci.